Putování s oslíkem jordánským severem

Sedíme u snídaně v jenom hotelu v centru Ammánu a já se najednou ohlédnu a zjistím, že se někam zaběhnul náš mladší syn, kterému nejsou ještě ani dva roky. O minutu později ho vidím vybíhat z kuchyně s natvrdo uvařeným vajíčkem v ruce, úsměv od ucha k uchu. Za ním se řítí rozesmátý kuchař. Hrají si snad na honěnou? Starší syn se uvelebil na gauči a recepční se hned zvedá, bere do ruky ovladač a hledá dětské programy. Když nějaký najde, zeptá se našeho čtyřleťáka: „good?“ Ten se zamyslí, a odpoví „good“. Animovaná pohádka v arabštině, proč ne, říkám si. Když se snažím toho mladšího odchytit, kuchař jen ukáže na můj talíř a dá mi najevo, že mám v klidu dojíst, že se postará.

Snídáme tedy v klidu, o děti je postaráno. A já v se snažím zvyknout si na ten prazvláštní pocit, že jsem v Ammánu, ale nesnídám ve svém bytě, ale v hotelu. Že už tu nejsem doma! Čtyři roky jsem tu žila, starší syn se tu narodil, znám bezmála každý kout a tak je mi až úzko, když mě ostatní hosté v hotelu berou jako turistku a když jim odpovídám na otázku, zda se chystáme do Petry a zda už jsme tam někdy byli.

Byli, a mockrát, ale to jim nevnucuji, jen se usmívám a říkám, že nechystáme, protože nám bude tentokrát stačit Malá Petra hned vedle a zdarma. Nejsme tu naposled…

k putování severem Jordánska patří zamyšlení nad politickou situací u sousedů… Je tu bezpečno, ale pohled na Golanské výšiny vyvolává smutné pocity…

Tentokrát jsme tu hlavně kvůli Jordánské stezce. Chystáme si projít prvních pár desítek kilometrů této stezky, která vede divokou a velmi různorodou krajinou. Je únor, na treking na severu Jordánska nejlepší počasí.

Na severu totiž stezka začíná a táhne se přes celou zemi až téměř k jižní hranici – přes 600 km, které se dají zvládnout za nějakých 36 dní. Jednou, snad, ji projdeme celou. (Tenhle sen stojí i za vznikem tohoto blogu.)

Naši kluci však pošlapou s námi, takže si stezku dělíme na etapy. A ta první právě začíná.

Cesta na sever

„Mamí, můžeš mě vzít?“  

Náš třídenní pochoďák jsme začali s unaveným ani ne dvouleťákem. Jenže kdo mohl čekat, že se na start dostaneme až odpoledne? Já jsem to mohla – měla –  čekat!!!

Copak nevím, že cesta k severní hranici trvá z Ammánu klidně i tři hodiny autem? Copak nevím, že tady vždy všechno trvá, teda pardon, je tu všechno „na pohodu“,  nespěchá se? Copak jsem tu nová? Nejsem! Tak proč neplánuju lépe?

Neumím plánovat. Plánuju ráda – kam se podíváme, co tam budeme dělat. Takovéto makroplánovaní, snění, chcete-li. Mikroplánování – kde, v kolik, co… to se mi nikdy moc nechce. Nechávám to tedy často na poslední chvíli, a nebo to přenechám osudu úplně.

Jenže teď jsou tu děti. Děti potřebují, chtějí (nebo nechtějí)… Plánovat se musí. Na druhou stranu vím, že pokažené plány kazí náladu a v této zemi navíc člověk nikdy neví, co nebo kdo mu ty plány změní.

Vítejte v Arábii, doufám, že jste si do batohu přibalili trpělivost, nadhled a hlavně flexibilitu (dobře, tak ještě smysl pro humor a selský rozum – ty se také budou hodit)!

A tak je někdy lepší nechat se nést. I s dětmi „na palubě“…

 

Náš makroPLÁN tedy byl ujít několik prvních desítek kilometrů Jordánské stezky, která začíná v nádherné středomořské krajině s příjemným klimatem a je tudíž pro cestovaní s malými dětmi jak dělaná. Žádná velká divočina, zelené kopečky, vysoké tak akorát, stromy, které nabízejí stín k odpočinku. Sem tam vesnička pro doplnění zásob.

Napadlo nás pronajmout si oslíka, protože se nám na zádech kromě dětí nechtělo tahat ještě i batohy s vybavením. (A taky to dobrodrůžo, mít s sebou oslíka, nás lákalo! :-)) Pána s oslíkem nám dopředu domluvil jeden místní kamarád, který se věnuje outdoorovým aktivitám a zná tedy kdekoho.

Není to obvyklá věc, pronajmout si oslíka, nevím o žádné firmě, která se tomu přímo věnuje. Ale člověk s oslíkem, ochotný s vámi putovat, se myslím vždycky najde. Ale samozřejmě to něco stojí! My jsme před dvěma lety zaplatili asi 50 dinárů na den. To se zdá jako velká částka, ale spali jsme na divoko, ušetřili jsme tedy za nocleh a protože jsme měli dost věcí a dvě malé děti, vyplatilo se nám to. Putovali jsme tři dny, jsem si jistá, že se na delší trek dá usmlouvat i lepší cena. S oslíkem nemáme navíc žádné zkušenosti, takže jsem uvítala, že s námi šel i jeho majitel. Platili jsme tedy i za jeho čas s námi – a byl s námi od svítání do soumraku.

V Ammánu jsme si od jedné outdoorové firmy půjčili věci na stanování a také nosítko. Přiletěli jsme nízkonákladovou společností, tedy nalehko (do Ammánu létá např. Ryanair), takže jsme s sebou neměli téměř nic.

Kamarád mi ještě půjčil GPSku, do které se dá stáhnout trasa cesty (a to se náramně hodilo, i když je cesta v těchto místech značená a já mám jinak papírové mapy raději, nemá cenu si hrát na hrdiny) a byli jsme „ready to go“.

TIP: V Ammánu je několik firem (třeba Tropical Desert, které znám osobně), které provozují výlety do přírody. Stačí je kontaktovat a domluvit se s nimi. I když nepůjdete s nimi, ale na vlastní pěst, jsem si jistá, že vám vyjdou s půjčením vybavení pro kempování vstříc. 

Dobrý kamarád se i nabídnul, že nás na ten sever odveze. Takže jsme vyrazili nakonec „na pohodu“, stavili se po cestě „na pohodu“ pro nějaké jídlo a „na pohodu“ dorazili na určené místo – tedy s několikahodinovým zpožděním. Naštěstí majitel oslíka nemá se systémem „na pohodu“ problém, takže mu nevadilo, že musel čekat – navíc byl ještě také doma. Nakonec i on přijel pozdě.

Naložili jsme věci do postranních tašek nosítka, na které je oslík zvyklý, ale ukázalo se, že nosítko není dělané pro outdoorové – klouzavé – vybavení. (Kdo to mohl čekat, že?) Takže jsme po cestě upevnění tašky pořád nějak vylepšovali. Naštěstí to chudák oslík neměl moc těžké – pár spacáků, malý stan a trocha jídla a pití. (Mám dojem, že oslík byl s námi také tak trochu na dovolené od jeho běžné dřiny. Tím se alespoň uklidňuju.)

V Jordánsku se majitelé ke zvířatům chovají někdy dost nevlídně. Zvlášť v Petře, kde zvířata turismem trpí. Dávali jsme si dobrý pozor, jak na to budeme s tímto, ale naštěstí vypadal oslík moc dobře a neztrápeně. Turismem nezkažený sever – i proto to tu mám tak ráda.

KONEČNĚ NA CESTĚ

Je krátce po obědě, najedli jsme se v autě, a protože dnes určitě ještě chceme něco ujít, vykročíme na stezku. Po pár krocích se ozve: „Mamí můžeš mě vzít?“ Jasně, čas na poobědový spánek. Beru manduku a za pochodu kojím. Jedno dítě usíná. Druhé, čtyřleté, šlape a občas to zkouší v sedle oslíka. Ale nakonec přeci jen dává přednost nosítku a tak máme každý jedno dítě u sebe a jde nasazujeme svižný krok. O osla se starat nemusíme, majitel jde s námi. Postará se o něj (a o nás), je to v ceně. Nemluví ale ani slovo anglicky, já tedy zkouším lámavou arabštinou domlouvat, kolik kilometrů ještě chceme ujít (aby on věděl, jak dlouho ještě pošlape. :-)), jestli něco potřebujeme atd. Ale jinak tedy s námi mlčí, hledí si oslíka a jde si dle svého tempa… Je mi trochu líto, že je s námi taková „nuda“, ale pak si vzpomenu, jak často jsem už viděla pasáka se stádem, široko daleko živá duše. Měl jen sebe, své stádo a psy – spoustu času být sám se svými myšlenkami…

Zelený sever je snad moje nejoblíbenější část Jordánska! Tolik divokých květů, prastaré olivovníky, daleké výhledy přes údolí řeky Jordán až do Golanských výšin. Každé jaro jsem tu musela být. Um Qais je magické místo! Jeho energii cítím dodnes!

Když se před lety Jordánská stezka zakládala, jela jsem jednou společně se zakladateli „skautovat“ právě do těchto míst. Tehdy jsme se snažili dostat se až přímo na syrskou hranici, aby stezka mohla začínat přímo tam. Bohužel (a pochopitelně) nás tam nepustili. V Sýrii tou dobou už zuřila válka a navíc jsme měli v partě jednu Iráčanku. I kdyby pustili nás, ona by s námi nemohla.

Nakonec je tedy stezka ne z hranice ale právě z Um Qais. Což je ale dle mého názoru skvělé místo pro start a navíc opravdu jen pár desítek metrů od hranice.

Foceno v prosinci 2011 při „skautování“ okolí Um Qais.

Náš první den trekingu na Jordánské stezce jsme ukončili na krásném místě s výhledem do údolí. Celkem dostupného z civilizace, a protože byl zrovna pátek, byla tam kromě nás i rodina na pikniku (oblíbená víkendová aktivita – ano, pátek je víkend).  Seděli nějakých 50 metrů od nás, ani jsme se neměli šanci nijak dát do řeči, navíc jsme byli unavení a museli postavit stan a uchystat něco k večeři.  Přemýšlím, co rychle uvařit, když se najednou objeví asi tak 10letá holčička a nese čaj. „Pro děti“, usměje se nesměle a podává našim dětem dva pohárky. Neodolám, a také se napiju. A je to ten nejlepší čaj na světě! Pravda, po dlouhém a namáhavém dni chutná vše o mnoho lépe a já jsem právě tohle i potřebovala.  Ale chutnal opravdu výborně. Takže na dálku děkovně mávám. A je to, jako kdybych dala povel : „noste na stůl“. Už je u nás opět holčička s talířem plným jídla. Rýží a kuřetem. Asi dost hltáme a jim to přijde legrační, protože to holčička hned otočí a už je zase zpět s hrncem a pobízí nás, ať si to klidně dojíme, že oni už stejně jedli a jedou domů.  S rodiči si dál na dálku máváme. Usmívám se s plnou pusou a palcem nahoru.

Jordánská pohostinnost je velmi známá. Škoda, že jsem si s sebou nevzala malé suvenýrky z Česka, které vozím právě pro takováhle setkání. Zůstaly spolu s ostatními věcmi a kočárkem v Ammánu.

čaj, potom tahle porce a nakonec i hrnec na dojedení – jako by tušili, že my máme jen sušené polotovary a moje děti potřebují náhradní maminku, co navaří, napeče…. no, však já jim to vynahradím, až se vrátíme… 🙂

Majitel oslíka si hned po příchodu rozdělává vodní dýmku, v mžiku má rozpálené uhlíky a už si to blafe, nás si nevšímá. Nejspíš je rád, že tahle (bláznivá) rodinka má už konečně pro dnešek dost. (To ještě netuší, že zítra pošlapeme celý den!)

Dnešní desítku s námi šlo několik jiných nadšenců, kamarádi kamaráda… Zítra ale pošlapeme už sami. A teda taky oslík a jeho zamlklý majitel.

Když nás večer opouští, přenechá nám oslíka uvázaného někde poblíž stanu a odjíždí s kamarádem, který ho přijel vyzvednout. Než odjel, ujistil se, zda něco nepotřebujeme. Takže zase chvilku trénuju arabštinu. Zredukuju to raději na to nejnutnější. Na ráno čaj (ten jsme zapomněli – kdo by to čekal!) –  to pochopil lehce. Čaj je šaj, to se rozumí. A taky doveze čerstvý chobez, tedy chléb. Ještě číslovky: tak zítra (bukra) v 8h? „Bukra inšaláh“… To taky může znamenat „nikdy“, ale je tu s námi oslík jako pojistka a navíc si jsem jistá, že by nás tu ve štychu nikdy nikdo nenechal. Na to znám tuhle kulturu moc dobře.

Asi toho má ale pro dnešek už dost, protože oznamuje, že zítra přijde kolega. (Takže tušil, že pošlapeme celý den!)

Tak uvidíme, jak to s námi dopadne…

Stan jsme si postavili s výhledem na přehradu. Usínáme s krásným výhledem na vodu. Na horizontu tuším vrcholky Izraele a nad mini zapadající slunce do Středozemního moře. To samozřejmě vidět není, ale umí o sobě dát vědět, když posílá svěží voňavý vítr.

Dobrou noc, oslíku, díky za tu námahu a prosím tě, v noci nám nezdrhni! 🙂

 

Druhý den na cestě

V noci klid, oslíka ani jednou nic nevystrašilo, tak nás nevytrhnul ze spánku svým někdy až strašidelným hýkáním. Když ráno otevírám stan, ihned po něm pátrám pohledem. Je na svém místě, klidně se pase – všude zelená všehochuť. Divoké rukoly je tu tolik, že chroupeme s ním.

Ještě ani nemáme sbalený stan, už je tu náš nový průvodce. (Nemůžu si vůbec vzpomenout na jeho jméno, tak nevím, jak ho tu nazývat. Průvodce ale taky není úplně správné, protože on vlastně jen jde s námi, my udáváme směr.  Myslela jsem dokonce, že půjdeme sami, ale nakonec jsem ráda, že tu je a oslík má svého pána při sobě.)

A dovezl čaj! Největší balení sáčkového čaje, jaké mohl sehnat. (Doma jsme ho pak měli ještě asi půl roku). Na nic nečeká a pomáhá rozdělat oheň. Snídáme, balíme a vyrážíme do nového dne.

Krajina se mění, ubývají zelené kopečky, přibývá suť. Je tu ale neskutečně krásně! Kluci neustále nachází zajímavé kameny,  vyhlíží želvy a … „Mamí, můžeš mě vzít?“… Co já to mám za nechodící děti? Ujdou pár metrů a konečná!  (Vím, že by se otázka měla spíš položit obráceně: co to mají chudáci děti za rodiče??? Inu, vybrali si nás…. 🙂 ) Podplácím je „palivem“ (jak říkáme sladkostem na treku) a slibuju i sladké pitíčko, až potkáme v nedaleké vesnici obchod.

„Kolik ještě kilometrů?“ Ptá se oslíkomajitel. Nevím, jdeme do tmy, odvětím. Vytřeští trošku oči, ale neřekne nic. (Je mi jasné, že kamarád neupřesnil, co se bude dít. Prostě jsme potřebovali oslíka, víc nejspíš nikdo neřešil.) Šlapeme tedy dál, okukujeme každou neznámou rostlinu, sem tam se musí oslík napást, sem tam si my musíme odpočinout. Sem tam oslík uteče! Takže ho honíme, někdy i delší dobu. Tedy já pozoruji, jak se chlapi snaží osla nalákat na zelenou haluzi. A funguje to.

O zábavu máme postaráno a já jsem zase ráda, že tu je s námi jeho majitel.

První obchůdek po cestě – obarvené pití, ale děti jsou nadšené… jsou tu s námi, ale nevybraly si to, tak ať si to alespoň užijí! … ehm, ano, prokoukli jste mě, utišuju si takhle své špatné svědomí, že jsem nenabalila zdravou svačinku: datle a oříšky, které mají v Ammánu na každém kroku… 🙂

Večer zakempujeme u rozdělaného ohně, na kterém si tu jedna rodina připravovala víkendový oběd. Nabízejí kávu, kterou neodmítáme, a pak se pomalu sbalí a mizí autem po prašné cestě domů do postele. I naše postel – nafouknuté karimatky – už je připravená. Tak se opět loučíme i s vodičem oslíka, zítra s námi půjde opět nás známý z prvního dne.  „Opravdu nic nepotřebujete?“  Ne. (To „ne“ byla chyba! Spoléhat na vybavený obchod po cestě, jako dnes, taky. Jenže když mně se už fakt nechtělo vysvětlovat rukama nohama…)

A pak už jsme jen a jen sami. Děti spí, oslík spí, pročítám si, už ani nevím co, zato si ale moc dobře pamatuju tu černou noc a ticho…

Třetí den

Třetí den nás straší s počasím. „Dnes byste měli končit, hlásí vytrvalé deště.“  Že by manévr, protože se jim už nechce s námi putovat?  Volám do Ammánu kamarádovi, ten potvrzuje. Tak to vypadá, že dnes už končíme? Ale cíl měl být o několik desítek kilometrů dál? Ach jo… počáteční zdržení a déšť naše putování pěkně očesaly! Ale nám to vlastně stačí. Vidina chatky a teplé sprchy v nedalekém ekoparku přidá na náladě. Navíc, těch zásob už fakt nemáme tolik…

Snad někde ještě potkáme nějaký obchod…

„Obchod?“ S otazníkem v očích reaguje jeden místní ve vesnici, když se mu snažíme vysvětlit, co hledáme. Hned ale dodává: „Ale ano, pojďte se mnou!“ Ve vesnici  nikde nikdo, ale za nedlouho už se k nám přibližují děti z širokého okolí. Přišli se podívat na exoty! My zatím došli k nějakým vratům, za kterými není obchod, ale jen dvorek. Pán kyne, ať se posadíme a už přináší chlazenou colu a dětem přeslazená pitíčka. (Zase ta obarvená voda! A taky sušenky, které jsme si neobjednali – další cukr…nu což, tak to tady prostě chodí…) Děti nadšeně výskají a už mizí v houfu ostatních. Blonďatý Honzík ale vzápětí rozmrzele přibíhá zpět. Tolik pozornosti je mu proti srsti. Beru ho k sobě do bezpečí mé náruče a dál se snažím komunikovat s pánem, co tu vlastně provozuje? Prý to není obchod jako takový, jen místo, o kterém místní ví, že si u něj můžou něco koupit. Zajímavý koncept….

Místní děti se hned předvádějí a to po svém – pouštějí nějaké rachejtle. Mračím se a pán nezbedovi hned vynadá. Přísnost musí být, asi… Zaplatíme, poděkujeme a raději odcházíme.

Čerstvé cosi chutnalo dobře. Náš průvode nám občas ukázal u cesty něco jedlého, tak jsme ochutnávali… U pasu pytlík na odpadky, ty svoje a někdy i ty po cestě. jeden plastový barel, který jsem u cesty našla, jsem podala průvodci, aby ho vzal s sebou. Ten nepochopil a odhodil ho podél cesty. Néééé, kříčím a vysvětluju. Jen kroutí hlavou, ale barel naloží (určitě ho pak vyhodil jinde, i když jsem mu kladla na srdce, ať ho dá do popelnice…).

Třetí den tedy končíme tůru v ekoparku u vodní nádrže Ziglab s ubytováním, kde doufáme najít i něco teplého k jídlu. Správce ale jen krčí rameny, že dnes se bohužel nevaří, je neděle, tedy všední den, ale hned se ptá, jestli vydržíme tak hodinku. Nechápeme, ale vydržíme, stejně nám nic jiného nezbývá, když tu hodláme nocovat a zásoby jsme snědli (Tehdy poznámka k sobě: Lenko, pamatuj si, že se musíš konečně naučit lépe plánovat a nespoléhat se na zázraky!!! Aktuální poznámka pro vás: Už to umím lépe! 🙂 Dneska taháme jídla spousty, no vlastně až moc, protože už nekojím a i ten starší konečně víc jí… Stejně mi při cestování nejvíc vyhovovalo to kojení. Ženy cestovatelky, kojte! :-)).

Správce je za hodinu zpět s hrncem plným voňavého jídla. S tomu salát a chléb a někde vyčaruje i nápoje.  Ukázalo se, že dojel domů, kde jeho žena rychle navařila. Tentokrát jsme za jídlo zaplatili a moc rádi… Jsme třetí den na cestě a tohle je třetí neplánované pohoštění…

Dost jsem si v posledních letech četla o mé oblíbené stezce v USA zvané Pacifik Crast Trail (PCT). Všichni, kdo ji šli, opěvují tamní pohostinnost a obětavost takzvaných Trail Angels (andělů na stezce). Lidí, kteří třeba na stezku postaví tašku z jídlem, nebo tam celý den čekají na pocestné, aby mohli upéct hot dog pro zpříjemnění dne všem, kdo se právě trápí na nějakém těžkém úseku cesty.

A víte co: Trail Angels existují i v Jordánsku! 🙂

Neplánují svoji pomoc jako jejich američtí kolegové, oni ani netuší, že něco takového existuje. Prostě se objeví, když je potřebujete a mají ten nejlepší čaj, s cukrem a citronem ze zahrádky.  🙂

Klidně se smějte, ale až se sem jednou zatouláte, možná také ucítíte, že jste ve Svaté zemi. Ježíš tudy procházel a v Um Qais vykonal jeden ze svých zázraků. A já vím, že seděl určitě na tomhle balvanu a zázraky v podobě skvělého jídla má na svědomí on – no, tak teď už se mi smát můžete, ale jen trochu! 🙂 Jo, a myslíte, že šel pěšky, nebo měl také oslíka, jako my? 🙂

V parku jsme téměř sami a máme to tu jakožto ubytovaní jen pro sebe. Akorát opět jeden místní výrostek na dětském hřišti nám to tu kazí, když se předvádí a šermuje kolem sebe nožem. Když mu domlouvám a on neposlechne, jdu hledat jeho rodiče. (Tyhle výrostky fakt nemám ráda, a to na Jordánce nedám dopustit! Teda, nemusím výrostky a taky taxikáře! :-))

Jeho rodina sedí nedaleko, ale za nějakými keři a tak jsou dost překvapeni, když se vynořím – zamračená cizinka, která něco gestikuluje. Ani se jim nedivím, že vůbec nechápali, která bije. Nakonec se jedna žena zvedla a šla se podívat, co se děje. Výrostka okřikla, ale moc to nepomohlo. Tak raději odcházíme a hledáme si zábavu jinde. Hledat ale nemusíme, našich dětí se už ujímá mladý muž, který s nimi pak tráví dost času, nepřestává je bavit (opět trail angel, tentokrát v podobě animátora) a my tak máme čas v klidu vydechnout. Jak je jen možné, že z takových výrostků, kteří jsou někdy schopni hodit po vás i kamenem, vyrostou tak obětaví muži? Už tolikrát jsme se s tím setkali. A nepřestává nás to fascinovat.

Loučení s oslíkem kluci prospali…

V chatce neteče teplá voda, už už se loučím s vidinou teplé sprchy, ale správce nám okamžitě nabízí jinou chatku a tak se stěhujeme, vybalujeme, průběžně ujídáme z bezedného hrnce a plánujeme naší další cestu Jordánskem. Taxíkem zpět do Ammánu, tam půjčit auto a na jih… Jo, tak nějak by to šlo, ale moc se s tím nezabývám, však víte, já a konkrétní plánování! 🙂

Tento ekopark jsem navštívila mnohokrát. Vzala jsem sem na výlet svoje studenty, kamarády i rodiče. Starší Matýsek tu byl už i jako miminko. Nejkrásněji je tu na jaře. Posuďte sami:

student z Jemenu – co dodat 🙂

 

 

moje třída si ti tu doslova užívala – byl to pro ně únik z města po dlouhé době

na jaře 2014 s Matýskem – v hlavě už mám plán projít si jednou stezku, i s ním

Čtvrtý den

Je nádherně a VŮBEC neprší! 🙂 Kde však prší je Ammán, kam jsme dorazili někdy odpoledne. Nejvyšší čas popojet na jih…. Kde nebude pršet, ale kde budeme mrznout v horách, ale o tom někdy příště…

Teď si jdu uvařit černý čaj  s cukrem a citrónem. 🙂

Lenka

 

 

 

Lenka Chrištofová
Psaním o svých zkušenostech v Jordánsku a tamní kultuře pomáhám lidem překonat strach z neznáma a vydat se na vlastní pěst do země, která byla čtyři roky mým domovem. Ať se chystáte jen na krátkou dovolenou nebo na delší pobyt, nebo se jen zajímáte o jiné kultury, věřím, že zde najdete co hledáte - rady na cestu, zajímavosti této země, autentické příběhy, svoje i lidí, kteří se během mého pobytu stali mými přáteli, a mnoho dalšího. Můj příběh si můžete přečíst tady >>
Komentáře
  1. Emily napsal:

    Kraaaaaasne….kedy ste tam boli s oboma deťmi?teraz niekedy?

Napsat komentář: Lenka Chrištofová Zrušit odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.