Jak to vypadá uvnitř jedné jordánské porodnice? Jak dlouhá je tam mateřská dovolená? Na tyto a jiné otázky v souvislosti s narozením našeho syna v Jordánsku jsem odpovídala už mnohokrát, je na čase něco málo poodkrýt i vizuálně. Následuje odlehčené čtení se spoustou fotek.
Dozvíte se, že porodnice tam nevypadá jako beduínský stan (jak se někteří před mým porodem strachovali) a že s miminem se tam dá v některých případech chodit i do práce. 🙂
Květen 2013
Cestou z práce jsem se stavila před lékárnou pro těhotenský test. Byl čtvrtek, poslední pracovní den v týdnu, takže kolegyně, dobrá kamarádka, mi nakazuje, ať jí dám ráno určitě vědět, jak to dopadlo, když se neuvidíme v práci.
V pátek ráno jí ťukám do mobilu zprávu v němčině: positiv 🙂
(Ne, nebojte, otec dítěte byl první, kdo se to dozvěděl, testovali jsme po skypu spolu. Tehdy byl myslím někde ve Francii, byl zrovna na cestě koloběhem do Afriky. Nečekaná zpráva, že bude tátou, mu cestu značně zpestřila. :-))
Tohle páteční ráno koncem května 2013 odstartovalo novou éru mého jordánského života. Do té doby jsem si bezstarostně užívala pestrý život – večery někde venku ve městě, víkendy v kaňonech, život tady a teď, kamkoliv kdykoliv…
Takže dvě čárky na testu z nás sice učinili dva šťastné jedince, ale s vědomím, že to s sebou ponese velké změny a rozhodnutí. Vše bude odteď už úplně jinak.
Třeba:
David (přítel) se bude muset odstěhovat z Prahy za mnou, pokud nedám výpověď a nevrátím se do ČR.
Když zůstanu, musím změnit bydliště, protože jsem v podnájmu, kde bych s přítelem a novorozencem zůstat nemohla (nechtěla).
Začít řešit lékaře. Do té doby jsem nebyla u lékaře ani jednou (kromě ušního kvůli potápění).
Prodloužit smlouvu na další školní rok s vědomím, že možná se studenty nedokončím ani zimní semestr.
Musím okamžitě přestat kouřit argeeleh (vodní dýmku).
Tohle se mi honilo hlavou a kupodivu nic z toho se nezdálo být velkou překážkou. V zemi, kde je rodina na prvním místě, jsem se mohla vlastně jen těšit. Akorát ta argeeleh mi bude chybět. 🙂
Leden 2014
V novém bytě, s Davidem po boku, 20kg navíc, zapsaná do supermoderní porodnice (kterou hradí mé pojištění – juch). Řeším už jen, kdy a hlavně kde to na mě přijde, protože do práce se tu chodí do posledního dne a tak mám na výběr mimo jiné auto a zacpanou silnici do práce nebo třídu a když už, tak pěkně i s tužkou v ruce před tabulí.
No, ale zas tak moc to neřeším, nebrání mi to odjet třebas vykoupat se k Mrtvému moři (týden před porodem a hódně daleko od porodnice) nebo doprovodit Davida na nějaký ten závod do pouště (ještě dál od porodnice).
Ve čtvrtek jsem dokončila „finals“ (závěrečné testy), vytiskla jsem vše a připravila složku na stůl kolegyni, že kdyby náhodou. Psát se má v neděli (rozuměj po víkendu) … v neděli ráno buch.
Jako kdyby synek počkal, až se pěkně vyspím, budu doma a ne před tou tabulí, a v práci po sobě nezanechám chaos, ale odejdu s čistým stolem. Už v břiše byl systematik… po mě rozhodně nebude…
Tuhle neděli ráno vám teď nebudu dopodrobna popisovat, přirozený porod zná každý. Pár vzpomínek a postřehů ze zákulisí ale myslím za zmínku stojí:
Po cestě z porodnice se stavujeme u našeho oblíbeného stánku s libanonskou krmí. David mi tam skočí pro můj nejoblíbenější sendvič v celém Ammánu. Ať si synek zvyká. Kojit budu, a dlouho, ale pít kafe a jíst sendviče taky. Dítě potřebuje spokojené mléko, ehm matku. 🙂
Doma se pak odehrávalo to, co asi znají všichni novopečení rodiče. Štěstí střídá frustrace. Hned první noc (mlíčko zatím nic moc) synek hódně pláče. Když se s ním nekonečně dlouho snažím usnout, přemýšlím, kdy bude konečně dospělý? Druhý den je venku zase krásně slunečno a nálada zpět. Je ale leden, v domě zima, tak topíme, co to jde (výši účtu za elektřinu jsem raději hned zapomněla). Na noc, kdy topit nemůžeme, pak balím dítko do peří. Co já vím o novorozenecké termoregulaci při spaní v 10 stupních? Ať je mu teplo… Bylo, až moc, takže zase pláč…
Nevadí, mám 10 týdnů, než zas budu muset do práce, do té doby to všechno nějak zvládneme. Nastoupím vyspinkaná, se spokojeným miminkem v kočárku.
Koupeme v předepsaných 37 stupních. Cože? Tak horký? Intuice mi říká, ať tam to dítě nedávám, ale mají to přece v té knize ověřené, ne? Řev. Koupeme podle sebe, klid. Pokus omyl, ale učíme se rychle, odteď už jen intuice. Takže i kojím, kdy se dítku zachce, kašlu na předepsané tři hodiny. Jsme spokojená domácnost.
Čeká nás toho pak ale ještě dost, samé otazníky, ale zdravé dítě toho tolik vlastně ani nepotřebuje. A tak s vědomím, že starost o miminko je přirozená věc, řešíme vše tak nějak s lehkostí. Neřešíme blbiny, nekoukáme na teploměr ani na hodinky…
A pak je to nakonec 10 týdnů, přijíždějí prarodiče, aby pomohli s hlídáním, a já se vracím do své třídy. Zjišťuju, že to vlastně není tak hrozné zapomenout, že venku čeká miminko a myslet chvilku na něco jiného. Kojím o přestávkách. Při pročítání jordánského zákona jsem narazila na větu, že na kojení mám právo až hodinu v pracovním čase. Kojit ve třídě ale nehodlám. Navíc učím jen dopoledne, luxusní pracovní doba. Musím tedy jen nastavit dítko na přesné kojení, jednou denně to musí zvládnout, je přeci systematik.
Jediný kočárek na celém campusu je brzy přezdívám „campus baby“. Dnes už mají na campusu i jesle a kdo nechodí do jeslí, má doma babičku či tetu (výhoda velkých rodin). A nebo je maminka rovnou doma, je prostě ženou v domácnosti (častý případ). Náš kočárek byl tehdy opravdu nezvyklé zjevení. A nejen tam, kočárky se v Jordánsku moc nepoužívají. Díte se většinou nosí v náručí zabalené v dece. A ve městě to bez chodníků ani moc nejde.
Potkávám nějakou pracovnici, poznamená, že dítě by se mělo nosit a ne ležet v kočárku. Jasně, ale jak to mám asi udělat, když u všech ostatních v náručí jen brečí a já musím učit? Zpětně si říkám, že jsem ho měla nosit (a kojit!) i ve třídě. Nojo, jsem měkká…
Jiná kolegyně zase řeší, proč dítě hned nepokřtíme? V Česku zase řeší, jestli nám ho chudáčka taky obřezali a jestli je teď Jordánec, a nebo dokonce muslim?… Všichni něco řeší. Já řeším jen, kam pojedeme na výlet a jak to udělám, aby ten výlet zvládlo i takhle malinkaté dítě.
Takže se vlastně moc nezměnilo od doby před dvěma čárkami na testu. Rozlítáno máme nadále. I do těch kaňonů. Jen ta argeeleh, k té už se asi nevrátím. 🙂
V práci jsem si odučila pak už jen dva měsíce do konce školního roku, dala jsem nakonec výpověď, blízkost rodiny pro nás byla důležitější a já si chci užít pořádnou českou mateřskou.
Doma
Z „campus baby“ se stalo úplně normální miminko, protože v Česku se po kočárku nikdo neotáčí, nikdo se do něj nenaklání, aby miminko opusinkoval, nikdo neříká „mashaallah“ (Bůh opatruj) a nikdo si nás tu nehýčká. Ale abych jen neremcala, za ty přístroje, co mi v ČR během prázdnin skenovaly těhotné břicho, za ty jsem ráda, fakt, přeci jen už nejsem nejmladší. Tahle vděčnost za fungující systém se však pořád ještě nevyrovná lásce k těm dírám v silnicích, po kterých se dostanete do úchvatných míst plných hřejivé lidskosti, kde se na vás usmívají pro změnu s díru mezi zubama a semknou vás srdečným a upřímným obětím jako svoje děti (i když mají těch vlastních už víc než dost).
Po prázdninách jde „campus baby“ už do školy! Uteklo to…
Tak krásné prázdniny! 🙂
Lenka
Moc zaujímavé Leni…tak takto to bolo….daj este príbehy a zážitky a tie krásne fotky, čo urobil david pri bežani… ♂️