O stěhování

S manželem oba od svých cca. 20 let někde pendlujeme, převážně v cizině, a i když teď máme dům, který nás má konečně přikovat na jedno místo, plamínek naší nomádské povahy ne a ne uhasnout. 

Ze života nomádů 

„Představ si, že jsem se už 20x stěhovala! Abych byla přesná, tak 14x opravdu a 6x spíš přesouvala s menším množstvím věcí.“ Koukám na lístek, na kterém mám všechny destinace napsané a sama tomu nemůžu uvěřit. David si to jde také hned přepočítat, zajímá ho, jak je na tom on. „Já 13x plus několik přesunů“. No, neříkám nadarmo, že jsme se hledali, až jsme se našli…  

Můj praděda byl kočí, který prý strašně rád poznával cizí kraje a proto se i téměř každé jeho dítě narodilo někde jinde. Když jsem se o pradědovi tuhle informaci dozvěděla z kroniky jeho rodiny, ulevilo se mi. 🙂 Je dobré, když máte na koho svést svojí neposednou povahu…I jemu se každé dítě narodilo jinde.

David žil dlouho v USA, tam se mezi státy stěhoval 3x. Zde s nacpaným autem v roce 2008 na cestě z Ohia do Kalifornie

Koupě našeho domečku na vesnici pro nás znamenala 5 let na jednom místě.

Po návratu z Jordánska jsme se po několika měsících přesunuli na půl roku do USA. Koupili tam obytňák a bydleli na 4 kolech.

Ne že bych samotné stěhování měla nějak v lásce, ale když si odmyslím to balení a přesun a když dopadnou na zem poslední krabice, je to úžasný pocit – objevování nového místa a zvykání si na neznámé je výzva, kterou pochopí jen člověk s duší nomáda. 

Při sepisování článku o stěhování do Jordánska jsem si uvědomila, kolikrát jsem už někde uklízela byt, balila krabice a začínala znovu. Jen v Jordánsku během 4 let 4x. To ale není nic moc v porovnání s Mexikem, kde jsem se během 4 měsíců stačila přesunout 3x. Ke své obhajobě musím říct, že to nebylo dáno mou nespokojeností s místem, spíš k tomu vedly nezvyklé okolnosti a těch v cizině není nikdy málo.  

V Praze jsme bydleli jen rok a půl, stihli ale alespoň jedno stěhování než se narodil druhý syn… na fotce malá oslava vybalených krabic a uklizeného bytu 🙂

Vždycky to nějak dopadne… 

Když jsem do Mexika přijela, neměla jsem domluvené bydlení. Neptejte se mě proč. Nejspíš proto, že se v zapadlém městě na druhém konci světa na dálku těžko hledá (lépe řečeno hledalo – v roce 2008 jsem ještě ani neměla Facebook a španělsky jsem se uměla tak akorát mile usmívat). Navíc často odjíždím dost narychlo.  

Ujal se mě tehdy kolega. „Ale jen na pár dní“, říkal hned dopředu. A tak jsem musela hledat, aniž bych věděla jak a kde. „Jeden pokoj bych v domě měla.“ Američanka, kterou jsem potkala v práci, sice bydlela v domě s více pokoji, „ale majitel je proti, nechce doma další podnájemkyni“. Když však odjel na delší dobu pryč, navrhla mi tahle dobrodružná studentka, ať se k ní přestěhuju. Nesmí mě ale nikdo ze sousedů vidět, a když přijde uklízečka, tak se také musím schovat. „I will hide you like a jew in the war!“  (Budu tě schovávat jako žida ve válce) – tohle mi řekla na uvítanou a bylo jasné, že o legraci bude postaráno. Normálně bych respektovala přání majitele, ale byla jsem už dost v úzkých, nemohla jsem nic najít, kolega už se netrpělivě vyptával, jestli už něco mám, a navíc se blížil (pravidelný) hurikán a to pak musíte někde bydlet, protože se musíte někde zabednit i na několik dní. Neměla jsem tedy na vybranou. Po měsíci jsem se pak raději přeci jen přestěhovala jinam, kde jsem se nemusela schovávat před sousedy…  Takže třikrát. 

S americkou spolubydlící, která mě schovávala v Mexiku, jsme dodnes kamarádky a potkali se na nejrůznějších místech. I ona ráda cestuje a má za sebou několik stěhování. 🙂 .. Na fotce zavřené v domě během hurikánových dní – zásob jsme měly dost. 🙂

A co má teď stěhování v Mexiku společného s  Jordánskem? 

Po příjezdu do Jordánska (psal se rok 2010) jsem na tom byla dost podobně – neměla jsem byt. A i když jsem si tentokrát dokonce chtěla hledat bydlení dopředu, utvrdila mě kolegyně (která v Ammánu už nějaký čas bydlela a měla tudíž potřebné zkušenosti), že to nemá cenu, ať s tím počkám, až budu na místě. Prý během několika dní něco určitě najdu. Ok, to bude zase zajímavé.  

Po příjezdu jsem tedy musela ihned do terénu a hledat. A teď nečekejte, že jsem měla konečně možnost sjíždět internet s nabídkami. Inzeráty bych si v arabštině nepřečetla a skupinky expatů na facebooku myslím ještě neexistovaly, nebo jsem o nich prostě nevěděla. Takže když říkám, že do terénu, tak opravdu do terénu. Procházet ulice a hledat. 

Sama to ale nedám, v cestě stojí jazyková bariéra. Takže volám jednomu jordánskému studentovi, kterého jsem učila náhodou v Mnichově a který mi nechal své číslo se slovy, ať se ozvu, když budu něco potřebovat. Ani se nedivil, že volám hned po příletu a do hodiny se mnou procházel ulice kolem univerzity a obhlíželi jsme domy, na kterých visel arabský nápis „k pronájmu“ nebo jen telefonní číslo.  Světe div se, během další hodiny jsem bydlela. Ukázalo se však, že je to něco jako internát pro holky. Dole hlídač a na otázku, jestli může přijet přítel na návštěvu a ubytovat se tu, kroutil rozhodně hlavou. Že nejsem nějaká mladá studentka ale učitelka ho neohromilo. Paráda, za tři týdny tu má přítel být a já právě zaplatila nájem na celý měsíc…  

úplně první bydlení v Ammánu – studentská kolej

Kdo by však řešil před sjednáním smlouvy kulturní odlišnosti, když má konečně střechu nad hlavou? Nechtěla jsem ani dlouho využívat dobroty onoho studenta, takže jsem hned vzala, co bylo. Navíc Arábie byla pro mě tehdy velkou neznámou, docela nový svět a tím pádem mě ani nenapadlo řešit, jestli jsem vdaná nebo ne a jestli mám tím pádem dovoleno pobývat pod jednou střechou s mužem.  (V některých hotelech je to dodnes obdobné, tak na to pozor. Stačí ale většinou prsten na ruku a je vystaráno.) 

Mužům byl tedy vstup zakázán, ale že vedle bydlela moje studentka a s ní i její otec, bylo v souladu s domovním řádem. Protože přijela do Ammánu studovat z Jeruzaléma, tatínek na ní v prvních dnech dával pozor (bylo jí „teprve“ 18)… Aha.  

„A to tatínkovi nevadí, že kouříš vodní dýmku a ještě k tomu na pokoji?“ – „Ne, on mi jí koupil, abych se tu nenudila.“… Aha. 

V kanceláři se mnou seděla kolegyně, také nová. Prý hledá bydlení, je teď u nějaké známé a musí pryč, prý přijede teta a pokoj potřebuje (chytrý manévr jako slušně dostat pryč někoho, kdo se nemá k odchodu). V ten moment jsem si vzpomněla na sebe a mojí prekérní situaci v Mexiku a bylo rozhodnuto. Spát budeš u mě a do měsíce si najdeme něco spolu. Byt, kde nebude na vrátnici nikdo špehovat, v kolik a kým se vracím domů, a kde nebudu mít za sousedku vlastní studentku (a ještě k tomu s tatínkem). 

Takže další hledání a stěhování, tentokrát naštěstí na dlouho.  

druhý domov

Druhý domov 

Tenhle byt byl domov! Dva roky spokojeného bydlení, obklopena lidmi, kteří se stali na čas mojí náhradní rodinou. Byl to také občasný domov couchsurferů z celého světa, druhý domov našich kamarádů, místo narozeninových oslav a večerů společného vaření, u kterého se sešlo i dvacet lidí. Navštívili mě zde moji studenti, abychom spolu pekli vánoční cukroví, bydleli v něm kamarádi, kteří přijeli do Jordánska na dovolenou. Dům sice měl správce, milého Egypťana (naše spojka, když došla voda v nádrži na střeše  – to se stávalo často), ten ale toleroval vše, protože jsme nikdy nepřekročili hranice slušného chování. Vše se obešlo téměř bez alkoholu a bez bujarého vyvádění.  

 

A pak byl najednou konec. Univerzita si postavila zbrusu nový campus, ne na druhém konci města, ale dokonce v úplně jiném městě. Čekalo mě dojíždění, hodinu a půl ranní špičkou! A když kamarádce, se kterou jsem bydlela, náhle onemocněla maminka a tak se musela vrátit zpět do Evropy, zůstala jsem ke všemu i na drahý nájem sama. Bylo rozhodnuto. Opět se stěhuji, i když jsme si právě byt nově upravily.  Na jih od Ammánu, do Madaby. 

 

Bye Bye velkoměsto

Madaba je menší, převážně křesťanské městečko. Bydlela jsem s výhledem na kostel místo na mešitu (v neděli nechyběly zvony), jezdila do práce mezi polema místo ucpanou dálnicí, k Mrtvému moři coby kamenem dohodil. Ale sama. Nejen moje spolubydlící, ale i spousta dalších kamarádů odešla – domů, do ciziny, prostě nadešel čas změn.  

Madabu jsem měla ráda, provinční bydlení mi vyhovovalo, ale byt byl v rodinném domě a tak jsem postrádala soukromí. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, nedokázala jsem si představit, že tu založím ještě i rodinu svojí. Po roce jsem tedy opět putovala o dům dál. 

A tak jsem se na poslední rok v Jordánsku přestěhovala do v pořadí čtvrtého bytu. V kopcovitém Ammánu není těžké bydlet s krásným výhledem, ale mezi Ammánem a Madabou je místo, které má snad ten nejkrásnější výhled, jaký si můžete pro bydlení přát – do údolí řeky Jordán. Přes 1000m hluboký svah pod okny jsme v noci jsme koukali na světélkující Jeruzalém v kopcích na druhém břehu. 50km vzdušnou čarou. 

I tenhle byt byl domov. První domov našeho syna, první společný domov jako rodina.

Zpět na místo činu

Před pár dny jsem po cestě do školy vysvětlovala manželovi pojem “Fernweh”. Tohle německé slovo mám moc ráda, vystihuje totiž oproti anglickému “itchy feet” daleko lépe, že touha vyrazit do dálek je hluboká a není to jen chvilkový neklid.

A protože se “Fernweh” nedá léčit  (slovo „Weh“ znamená bolest), neléčený člověk pak musí čas od času někam vyrazit. Nebo se rovnou odstěhovat…

Ikdyž to tak na fotce nevypadá, balení bylo tentokrát dost náročné. Protože jsme dům pronajali, museli jsme ještě dodělat některé stavební úpravy a dům pak samozřejmě předat čistý… Ještě teď naspávám probdělé noci. 🙂

A tak jsme zpět v Jordánsku. Po jednadvacáté se někam stěhuji.

Jsme tu pracovně, to abychom si po pandemii mohli naše dlouhodobé cestování i financovat. Vrátila jsem se na čas zpět na své bývalé pracoviště. Propojení cestování a práce – dvě mouchy jednou ranou. 

Před odletem jsme si ještě svorně zakřičeli: čau Praho! 🙂

Tentokrát se to ale obešlo bez dramatického hledání bytu až na místě. Zavolala jsem paní domácí a ta nás s radostí ubytovala v našem starém bytě. Takže jsme z letiště jeli přímo domů (pro staršího Máťu doslova) a doma nás čekal prostřený stůl  – salát a falafl-sendviče a dokonce i nějaké věci, které jsme tu kdysi nechali.

po sedmi letech zpět v jordánském domově

Po večerech koukáme na světélkující Palestinu na druhém břehu Jordánu a jsme vděční za tuhle další životní příležitost. Za to, že můžeme dětem ukázat jinou kulturu, nechat je prožít si radosti ale samozřejmě i strasti života v cizině. Bydlení v cizině je totiž často pěkně náročné, ale krásně to zocelí. 🙂

Proto mám ráda Jordánsko, proto mám ráda Blízký Východ…

Nedávno jsem našla fotku na Facebooku, pod kterou jsem si v roce 2014 před odjezdem napsala: “I will miss you Jordan. You were a cozy home and a wild friend to me”. A přesně tak to je. Jordánsko je pro nás útulný domov, byť někdy nepohodlný, a je to náš přítel, byť někdy dost divoký

Lenka

A teď si představte, že jsem po tom všem přijela po několika letech zpět a bydlela v hotelu! Tak zvláštní pocit, snídat s ostatními turisty a odpovídat na otázku, kam máme namířeno. Jako bych tu byla poprvé… Jaká vypadal naše návštěva v Jordánsku v roce 2018 s dvěma dětmi si můžete přečíst zde.

Lenka Chrištofová
Psaním o svých zkušenostech v Jordánsku a tamní kultuře pomáhám lidem překonat strach z neznáma a vydat se na vlastní pěst do země, která byla čtyři roky mým domovem. Ať se chystáte jen na krátkou dovolenou nebo na delší pobyt, nebo se jen zajímáte o jiné kultury, věřím, že zde najdete co hledáte - rady na cestu, zajímavosti této země, autentické příběhy, svoje i lidí, kteří se během mého pobytu stali mými přáteli, a mnoho dalšího. Můj příběh si můžete přečíst tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.