O sbližování na cestách (a doma)

Před pár dny jsem stála u pokladny v Lidlu v našem malém městečku. Za mnou rodina, muž, žena, dvě děti – nic neobvyklého. Až na to, že byli všichni černí.

Překvapilo mě to, protože jsem nikdy před tím černochy u nás v obchodě „na venkově“ neviděla.

Překvapilo mě to ale příjemně, konečně trochu diverzity, myslím si. Tak se na ně usmívám. Oni se, trochu zaraženě, usmívají zpět. Nakonec mi to nedá a zeptám se, odkud jsou: „Z Kamerunu, ale bydlíme tady.“ A jak dlouho? Ještě jsem vás tu nikdy neviděla. „Manžel asi 6 let, my 7 měsíců.“ Páni, to je zajímavé. To musí být těžké, bydlet takhle na malém městě, že? Paní se jen usmála a já s ní.

Bylo jasné, že je to sakra těžké. Proč?

U nás se lidé ze slušnosti odvracejí, dělají, že nevidí. Prostě se nekouká! Nekouká se na postižené, nekouká se na potetované, nekouká se na černé, nekouká se na zahalené, nekouká se, protože to není slušné, civět na lidi.

Mezi civěním a milým pohledem je však rozdíl! Když se civí, ale chybí úsměv, je z toho cítit neúcta. Neúcta k černochům, k zahaleným, k potetovaným, k obarveným, atd… prostě k jiným.

Civět, ale s úsměvem!

V cizině (předesílám v té na jih a na východ od nás) naopak lidé koukají rádi. Jsou tam celkově otevřenější a tak to mají se seznamováním i jednodušší.

My, jako běloši, jsme na našich cestách zažili mnoho pohledů. V Egyptě, v Mexiku či v Maroku si lidé brali naše děti do náručí, fotili se s námi, vyptávali se. Měli o nás zájem. A nám to lichotilo.

Umíte si to představit? Umíte si představit, že půjdete na nákup do Lidlu a tam pohladíte dítě z Kamerunu po hlavě? (Nepotřebujete mluvit anglicky, stačí jen úsměv.) Umíte si představit, jak moc tohle dokáže. Pocit, být tu vítán. Nebýt průhledný. Mít pocit, že to třeba jednou půjde, skamarádit se s místními.

S upřímným zájmem o druhé se cestuje lépe!

A také se smyslem pro humor!

Jenže já se přeci nedomluvím jako ty!

Často slýchám, že není jednoduché navázat kontakt s místními, když nemluvíte jejich jazykem. Je to pravda, ale jen z poloviny. Jazyk potřebujete na hlubší rozhovory, ale ke krátkému kontaktu (který dodá každé cestě ten správný šmak) není potřeba jazyk, ale zájem. Jak často nás oslovili lidé, kteří neuměli anglicky ani slovo! Dali s námahou dohromady otázku, odkud jsme. Někdy jen prostě ve svém jazyce řekli nějaké pěkné slovo na naší adresu. Nebo jen „welcome“.

Jednou jsme dobrovolničili u Berberů v Maroku a i tam to šlo bez velkých jazykových schopností. Prostě když se chce, tak to jde. 🙂 Rukama i nohama.

V Ammánu jsem kolem sebe neustále slýchala „Welcome to Jordan“. Za ty 4 roky snad tisíckrát. Vždycky mě to potěšilo. 🙂

Jednou jsem v jedné zapadlé vísce v Mexiku procházela kolem zahrady. Najednou se objevil pán a podal mi kytičku. Nic neřekl. Usmál se a byl pryč.  Dodnes si to pamatuju!

Tenhle malý moment mezilidského kontaktu je někdy hlubší než stát před nějakým chrámem.

Někdy mám pocit, že turisté mezi památkami procházejí, obdivují jejich nádheru, ale ostatní lidé kolem sebe přehlížejí. Přijeli si přeci prohlédnout a vyfotit ten starobylý kostel, nezajímá je prodavač vstupenek.

Nejen příroda, památky, ale hlavně obyvatelé tvoří celek jedné země. Bez kontaktu s místními jste nebyli v dané zemi. Odškrtnout na „bucket listu“ si ji můžete až tedy, když si dovezete zážitky spojené s domorodci a ne s vyšplháním na tamní nejvyšší horu nebo procházkou po krásném městě.

Úctě ke všem lidem, které na cestách potkáváme, učíme i naše děti. Proč se nezapovídat s dlaždičem v Maroku a trošku mu pomoct? (I když to „povídání“ znamenalo především úsměvy a jen asi tři slova arabsky a tři francouzsky. :-))

Nebo společně s hlídačema parku obstarat opuštěná koťata. My donesli mléko, oni zase všechna koťata z celého parku. Kluci pak šmejdili parkem dobrou půlhodinu a kontrolovali, zda tam nejsou ještě nějaká další hladová koťátka. Lépe ten park poznat nemohli.

Hlavně se nestydět a nebát

Jak tedy navázat kontakt? Nemyslete si, že já jsem ostřílený extrovert, co lidem na potkání tiskne ruku a navazuje známosti. Divili byste se, kolikrát mě musí manžel popostrčit, abych otevřela pusu. Někdy nemám vůbec chuť.

I v tom Lidlu mi to trvalo! 🙂

Nestydět se! A být slušný! Pak si můžete třeba vyzkoušet i zahrát na dudy u dvorních dudáku v Džeraši.

Vyhýbáme se turistickým restauracím. V téhle zapadlé bokem vyráběla paní domácí ručně tortilly. Vyzkoušet jsem si to směla i já. A hned jsem měla pocit, že jsem si to Mexiko užila ten den víc.

Ale když se překonám, jsem vždy ráda. A je to nakonec velmi jednoduché a končí to milou zkušeností!

Protože vás nikdo neukousne! Protože oslovujete obyčejného člověka a ne papeže nebo Dalajlamu!

Takže moje rady, jakožto stydlivce:

Úsměv a úcta (a děti) vám otevřou bránu dokořán!

• Úsměv

V Jordánsku, když vidím zahalenou ženu, usměju se na ní.

I komplet zahalené ženě jsou vidět oči. Když se na ni usmějete, rozzáří se a dost možná se s vámi dá do řeči. Ikdyž to bude třeba jen „Where are you from?“  Zjistíte, že se pod pláštěm skrývá úplně normální člověk, se stejnými radostmi a starostmi.

Také ráda chválím –  krásné děti, šátek na hlavě, dobré jídlo… pak se můžu ptát dál (pokud mi jazyk dovolí). Klidně se jí zeptám, jestli jí v tom šátku není vedro. Když je otázka položena slušně a upřímně, není na ní nic špatného. (Prý vůbec ne! :-)) Nebo jaký je to pocit, koupat se v „burkínách“. A nebo si nechám ukázat, jak se váže šátek kolem hlavy – každá muslimka to ráda předvede a ještě se u toho bude popadat smíchy za břicho.

Prostě – ženy sobě. 🙂

• Úcta

Otravoval vás někdy nějaký prodejce a snažil se vám něco prodat? Ano? A jak jste se zachovali? Bručeli jste něco jako „Dej mi pokoj!“ nebo jste se usmáli a řekli, že má krásné zboží, ale že nemáte zájem? V našem přístupu je skrytá velká síla!

On ale stejně nedá pokoj?

Když je sympatický, dobrý je protiútok otázek:

Odkud jsi? Děláš to už dlouho? Kde je tady dobrá kavárna? Prodejce většinou zapomene, že vám něco nutil, nebo pochopí a dál nevnucuje. Voilà: kontakt navázán. 🙂 A odcházíte s dobrým pocitem a ne znechuceni, že vám jen zase někdo něco nutil…

Že jste si ten účes představovali jinak? A co proboha ten gel ve vlasech mého dítěte! – A proč ne? Pro jednou se nic nestane! Raději si popovídejte s holičem, kolik mu bylo na fotce, která visí na zdi u něj v salónu a jak se mu žije v centru Marakéše.

Nechat se obsloužit u beduínu, to se líbí každému. Ale zajet s nimi džípem pro dřevo a společně uvařit – to je daleko lepší!

Často nemusíte vy nikoho oslovovat, ale domorodec přijde přímo k vám. Není vám to zrovna v tu chvíli po chuti (jako tehdy nám)? A co když se z toho vyklube milá procházka městem, s výkladem a povídáním o lásce v dlouhém manželství a ztrátě blízkého člověka s o dvě generace starším člověkem?

Naléval čaj, vysvětloval jak na to, aby čaj pěnil, a byl nesmírně vděčný, že jsme mu zpříjemnili odpoledne. Do jeho vesnice moc lidí nezavítá a z Česka tu někoho potkal poprvé.

Tenhle muž maloval celé dny pro turisty obrázky šafránem. Nás krom toho ale zajímalo víc – úplně se rozjasnil a říkal, že má ženu, dvě děti, a mával nám ještě venku, když jel na kole na oběd. Málo stačí a pamatujeme si ho dodnes. A třeba i on nás.

Manželova klasika: dojít si v každé zemi alespoň jednou k holiči. Tam se toho člověk dozví!

Downtown Ammán – už nevím čemu jsme se tehdy smáli, protože vtipných situací je prostě vždycky moc 🙂

Jé, vy máte krásné ovce! A kolik jich máte? A můžu si nějakou pohladit? 🙂 – Radovat se z maličkostí! To je motto každé naší cesty!

• Děti

Pokud cestujete s malými dětmi, nic neřešte, oni se postarají o to, že se zapovídáte na každém kroku. 🙂

Někdy ale kontakt nenavážete, projeví se i neúcta z té druhé strany.

K navázání kontaktu tedy stačí jen úsměv. Opravdu málo. V muslimských zemích se s vámi však nedají do řeči, když máte moc velký výstřih a nebo jste na veřejné pláži v bikinách.

Lidé moc nestojí o rozhovor s lidmi, kteří nerespektují jejich mravní kódy. Možná se do řeči dají, ale z jiného důvodu – něco prodat, sbalit mladou holku. Bude chybět upřímný zájem o vás. Zůstanete turista, neználek, který je tu kvůli fotce na Instagram a ne kvůli hlubšímu porozumění jejich kultury. Nemá cenu se s vámi zaobírat.

Lépe tuto situaci pochopit vyžaduje pohled z jiného úhlu: představte si, že sedíte u rybníka s manželem a dětmi a nejednou si vedle na deku lehne úplně nahá žena. Ještě k tomu mladá a černoška.  Jak se jako matka a manželka budete cítit?

Nebo jste v supermarketu někde v Krkonoších, a ve frontě před vámi stojí žena v plavkách.

Musíte na rozdíly v oblékání prostě pohlížet tak, jako byste svému běžnému, slušnému outfitu ubrali jednu nebo více vrstev. Jen tak pochopíte, jak působíte v krátkém tričku na zahalené muslimy v jejich vlastní zemi.

Když si přisednete v bikinách, odvrátí zrak, když oblečená, pozvou vás na kávu (a vodní dýmku)

Když to vydržíte a nesvléknete se do plavek, ale půjdete po vzoru místních do vody i oblečená, máte větší šanci na sblížení s místními. Můžete se zmáčená sama sobě i smát a bude to také úplně nová zkušenost., která k cestování zaručeně patří!

Respektovat a být respektován – Tohle platí nejen při výchově dětí, ale i na cestách!

Je jednoduché se sblížit, ale je i jednoduché to pokazit.

Je jednoduché se také sblížit až moc – tak na to také pozor, děvčata, pokud cestujete sama, hlavně v Petře!

Mějte se na svých cestách krásně a sbližujte se (ve vši počestnosti)! 🙂 Stojí to za to!

Lenka