Místo narození: Ammán, Jordánsko – příběh o tom, jak a kde přišel na svět náš syn

Jak to vypadá uvnitř jedné jordánské porodnice? Jak dlouhá je tam mateřská dovolená? Na tyto a jiné otázky v souvislosti s narozením našeho syna v Jordánsku jsem odpovídala už mnohokrát, je na čase něco málo poodkrýt i vizuálně. Následuje odlehčené čtení se spoustou fotek.

Dozvíte se, že porodnice tam nevypadá jako beduínský stan (jak se někteří před mým porodem strachovali) a že s miminem se tam dá v některých případech chodit i do práce. 🙂

O víkendu hodně pršelo a tak jsme po dlouhé době otevřeli album fotek. Jednu fotoknížku mám i z podolské porodnice, kde jsem s mladším Honzíkem pobyla tři dny. Máťa takovou knížku nemá. V tomto případě má tedy naše druhorozené dítě něco navíc (jinak to u druhorozených dětí rodiče pověstně spíš flákají, nebo teda alespoň my). V Ammánu jsme pobyli v porodnici jen jeden den, ale i tak to byl zážitek hodný zvěčnění. Takže nakonec chystám knížku i prvorozenému synkovi (je na čase – po 6,5 letech! :-)) a rozhodla se při té příležitosti napsat náš příběh i sem.

Květen 2013

Cestou z práce jsem se stavila před lékárnou pro těhotenský test. Byl čtvrtek, poslední pracovní den v týdnu, takže kolegyně, dobrá kamarádka, mi nakazuje, ať jí dám ráno určitě vědět, jak to dopadlo, když se neuvidíme v práci.

V pátek ráno jí ťukám do mobilu zprávu v němčině: positiv 🙂

(Ne, nebojte, otec dítěte byl první, kdo se to dozvěděl, testovali jsme po skypu spolu. Tehdy byl myslím někde ve Francii, byl zrovna na cestě koloběhem do Afriky. Nečekaná zpráva, že bude tátou, mu cestu značně zpestřila. :-))

Tohle páteční ráno koncem května 2013 odstartovalo novou éru mého jordánského života.  Do té doby jsem si bezstarostně užívala pestrý život – večery někde venku ve městě, víkendy v kaňonech, život tady a teď, kamkoliv kdykoliv…

Takže dvě čárky na testu z nás sice učinili dva šťastné jedince, ale s vědomím, že to s sebou ponese velké změny a rozhodnutí. Vše bude odteď už úplně jinak.

Třeba:

David (přítel) se bude muset odstěhovat z Prahy za mnou, pokud nedám výpověď a nevrátím se do ČR.

Když zůstanu, musím změnit bydliště, protože jsem v podnájmu, kde bych s přítelem a novorozencem zůstat nemohla (nechtěla).

Začít řešit lékaře. Do té doby jsem nebyla u lékaře ani jednou (kromě ušního kvůli potápění).

Prodloužit smlouvu na další školní rok s vědomím, že možná se studenty nedokončím ani zimní semestr.

Musím okamžitě přestat kouřit argeeleh (vodní dýmku).

Tohle se mi honilo hlavou a kupodivu nic z toho se nezdálo být velkou překážkou. V zemi, kde je rodina na prvním místě, jsem se mohla vlastně jen těšit. Akorát ta argeeleh mi bude chybět. 🙂

Změna je život! 🙂

Leden 2014

V novém bytě, s Davidem po boku, 20kg navíc, zapsaná do supermoderní porodnice (kterou hradí mé pojištění – juch). Řeším už jen, kdy a hlavně kde to na mě přijde, protože do práce se tu chodí do posledního dne a tak mám na výběr mimo jiné auto a zacpanou silnici do práce nebo třídu a když už, tak pěkně i s tužkou v ruce před tabulí.

Očekáváme (baby shower po americku ve třídě i doma, aneb když vás mají v práci rádi :-)), cestujeme (ještě potřebuju stihnout ty Golánské výšiny u sousedů) a pracujeme

No, ale zas tak moc to neřeším, nebrání mi to odjet třebas vykoupat se k Mrtvému moři (týden před porodem a hódně daleko od porodnice) nebo doprovodit Davida na nějaký ten závod do pouště (ještě dál od porodnice).

Čmárat na krásné skály určitě nepodporuju, ale tady u toho nápisu „mama u bas – máma a nic víc“ jsem se vyfotit prostě musela.

V Mrtvém moři plujete i s břichem. 🙂 Akorát jinak krásně kulaté bříško je jak cizí vetřelec, svaly se postarají o zvláštní tvar: vypadá jako hřbet nějakého zvířete. Divný pocit.

Nábytek pro mimi jsme si nechali vyrobit podle vlastních představ. Lokálně, levně a hlavně krásně! Tu houpačku bych brala i ve velkém.

Ve čtvrtek jsem dokončila „finals“ (závěrečné testy), vytiskla jsem vše a připravila složku na stůl kolegyni, že kdyby náhodou. Psát se má v neděli (rozuměj po víkendu) … v neděli ráno buch.

Jako kdyby synek počkal, až se pěkně vyspím, budu doma a ne před tou tabulí, a v práci po sobě nezanechám chaos, ale odejdu s čistým stolem. Už v břiše byl systematik… po mě rozhodně nebude…

Tuhle neděli ráno vám teď nebudu dopodrobna popisovat, přirozený porod zná každý. Pár vzpomínek a postřehů ze zákulisí ale myslím za zmínku stojí:

• šlo to hodně rychle, a protože parkoviště je u porodnice daleko od vstupu do budovy, křikla jsem v bolesti na Davida, ať to vezme zkratkou rovnou bránou na pohotovost. Parkuje tedy přímo u vchodu s nápisem „Emergency“. Chlápek u vchodu ani nemrkne a už se vezu na vozíku jako dáma. David podává klíče vrátnému, ať to někam přeparkuje, ať neblokujeme vjezd pro sanitky. Po návratu k autu po několika hodinách je auto na stejném místě, pán se směje od ucha k uchu, nepochopil svůj úkol, tak jen hlídal, sanitka naštěstí nepřijela žádná.
• Od porodního sálu a administrace nás dělí několik pater. Protože úředníkům ale vše strašně trvá, běhá David sem a tam. Chvilku mě drží za ruku na porodním sále, pak zas odběhne dolů něco podepsat. Takhle asi 10x. Nakonec už zůstává, už není čas na podpisy.
• Před porodem jsem si napsala takzvaný „birthplan“, prostě jsem si koza nezkušená mohla ještě vymýšlet, co chci a co nechci, aby se u porodu událo. Jenže když víte, že vás klidně i kompletně uspí a vy se probudíte k narozenému dítěti (častý zákrok), tak je dobré zdůraznit, že trváte na přirozeném porodu. Moje gynekoložka, která k porodu přijela (standardní věc), se mě tedy občas snažila zeptat, jestli je to tak či onak v pořádku, než pochopila, že už je mi to v určitý moment všechno jedno a že ona přeci ví nejlíp, co je potřeba udělat… Možná že ale díky mým přáním se nerozhodla pro císařský řez na poslední chvíli, jak by to nejspíš udělala u jiné matky (velmi častý zákrok a v mém případě ho i fakt zvažovala) a možná by mi i píchla cosi navíc (abych si tu nehrála na hrdinku, vyškemrala jsem si něco málo i sama, protože kdy a jak dýchat mi nikdo neradil a to je pakt fakt fuška. Na epidurál bylo ale už stejně pozdě.) Takže jsem si to sice odtrpěla, ale dítě dostala ihned na hruď a mohla si ho ponechat i celou noc u sebe.
• Po porodu vytahuju z tašky horalku, kterou mi dovezla kamarádka ze Slovenska. Že bych ihned po porodu neměla asi jíst tu nikdo neřeší, tak vesele chroupu. Od večera jsem nejedla, tak je stejně nejvyšší čas.  Pak už šup na pokoj, miminko tu bude co nevidět. Že by se mohli splést? Sice nejsme blonďáci, ale i tak si myslím, že můžu být v klidu. Navíc, i zde se nosí náramky se jménem.
• Pokoj mám jen pro sebe a je to vlastně takový byteček, dva pokoje, dvě koupelny. To proto, když přijde velká rodina na návštěvu. Přeci nepůjde nějaký strejda na můj záchod, ne? Je tam i pohodlný gauč, na kterém David vedle mě přenocuje. A lednička, přeci nebudu ten džus pít teplý, že?
• Sestra občas přijde, ale jinak klid. Navíc bychom si stejně asi moc nepopovídaly, takže se nekoná ani žádný trénink novopečené maminky. Žádné vážení před a po jídle, žádná ukázka koupání. Laktační poradna? Když si druhý den nejsem moc jistá, jestli budu mít mléko, odcházím na radu do sesterny. Tam mi jedna s úsměvem zmáčkne bradavku (páni prominou) a spokojeně odpoví „you will be fine“. Ok, díky. Odcházím zpět na pokoj. Laktační poradna u konce.
• Po 24 hodinách po porodu opouštíme porodnici. Miminko mi předávají opět s úsměvem, ale kromě přání všeho dobrého a společné fotky žádná další rada. Odteď je to jen a jen na nás. Babičky daleko, ještě že mám zkušené kamarádky, které se mnou pak tráví dost času na skypu a řešíme vše potřebné…. Po nějaké době se ptám kolegyně, která rodila ve stejné porodnici, jak to, že mi nic nevysvětlili. Ona se udiveně zase zeptá mě: a proč ses na nic nezeptala??? Ahááá, já hloupá, hormony štěstí oblbnutá, sebejistá, že všechno vím a znám, se prostě nezeptala… Takže birthplan jsem sice měla, ale seznam otázek pro zdravotní sestru co pak s tím dítětem až bude venku, jsem si už neudělala. No nic, příště…
• Příště ale budu už v Podolí, kde jsou sice po lidské stránce jinde (profesionálně odtažití), ale zase odborníci a tak jsem si tam vše vynahradila – ukázky koupání, polohování… „proč to chcete vidět, když už máte druhé???“  Ále, jen tak. 🙂

jak se naše jména správně píší je úplně vedlejší a jméno dítěte taky, modrá barva a nápis „male“ úplně stačí

Po cestě z porodnice se stavujeme u našeho oblíbeného stánku s libanonskou krmí. David mi tam skočí pro můj nejoblíbenější sendvič v celém Ammánu. Ať si synek zvyká. Kojit budu, a dlouho, ale pít kafe a jíst sendviče taky. Dítě potřebuje spokojené mléko, ehm matku. 🙂

Pro ten sendvič se stavuju nadále při návštěvách Ammánu. Maty ho ve 4 letech ochutnal i napřímo. 🙂 To místo najdete na druhém kruháči. Je pořád strašně dobrej – připadám si jako Joey v seriálu Friends, ale já ho fakt úplně chápu ! 🙂

Doma se pak odehrávalo to, co asi znají všichni novopečení rodiče. Štěstí střídá frustrace. Hned první noc (mlíčko zatím nic moc) synek hódně pláče. Když se s ním nekonečně dlouho snažím usnout, přemýšlím, kdy bude konečně dospělý? Druhý den je venku zase krásně slunečno a nálada zpět. Je ale leden, v domě zima, tak topíme, co to jde (výši účtu za elektřinu jsem raději hned zapomněla). Na noc, kdy topit nemůžeme, pak balím dítko do peří. Co já vím o novorozenecké termoregulaci při spaní v 10 stupních? Ať je mu teplo… Bylo, až moc, takže zase pláč…

Nevadí, mám 10 týdnů, než zas budu muset do práce, do té doby to všechno nějak zvládneme. Nastoupím vyspinkaná, se spokojeným miminkem v kočárku.

Koupeme v předepsaných 37 stupních. Cože? Tak horký? Intuice mi říká, ať tam to dítě nedávám, ale mají to přece v té knize ověřené, ne? Řev. Koupeme podle sebe, klid. Pokus omyl, ale učíme se rychle, odteď už jen intuice. Takže i kojím, kdy se dítku zachce, kašlu na předepsané tři hodiny. Jsme spokojená domácnost.

Čeká nás toho pak ale ještě dost, samé otazníky, ale zdravé dítě toho tolik vlastně ani nepotřebuje. A tak s vědomím, že starost o miminko je přirozená věc, řešíme vše tak nějak s lehkostí. Neřešíme blbiny, nekoukáme na teploměr ani na hodinky…

A pak je to nakonec 10 týdnů, přijíždějí prarodiče, aby pomohli s hlídáním, a já se vracím do své třídy. Zjišťuju, že to vlastně není tak hrozné zapomenout, že venku čeká miminko a myslet chvilku na něco jiného. Kojím o přestávkách. Při pročítání jordánského zákona jsem narazila na větu, že na kojení mám právo až hodinu v pracovním čase. Kojit ve třídě ale nehodlám. Navíc učím jen dopoledne, luxusní pracovní doba. Musím tedy jen nastavit dítko na přesné kojení, jednou denně to musí zvládnout, je přeci systematik.

Přebalování v kanceláři nikomu nevadilo. A stihli jsme během šestinedělí i naplánovat charitativní projekt a tak David zvládl kromě hlídání přeběhnout i Jordánsko z jihu na sever.

Jediný kočárek na celém campusu je brzy přezdívám „campus baby“. Dnes už mají na campusu i jesle a kdo nechodí do jeslí, má doma babičku či tetu (výhoda velkých rodin). A nebo je maminka rovnou doma, je prostě ženou v domácnosti (častý případ). Náš kočárek byl tehdy opravdu nezvyklé zjevení. A nejen tam, kočárky se v Jordánsku moc nepoužívají. Díte se většinou nosí v náručí zabalené v dece. A ve městě to bez chodníků ani moc nejde.

Potkávám nějakou pracovnici, poznamená, že dítě by se mělo nosit a ne ležet v kočárku. Jasně, ale jak to mám asi udělat, když u všech ostatních v náručí jen brečí a já musím učit? Zpětně si říkám, že jsem ho měla nosit (a kojit!) i ve třídě. Nojo, jsem měkká…

Jiná kolegyně zase řeší, proč dítě hned nepokřtíme? V Česku zase řeší, jestli nám ho chudáčka taky obřezali a jestli je teď Jordánec, a nebo dokonce muslim?… Všichni něco řeší. Já řeším jen, kam pojedeme na výlet a jak to udělám, aby ten výlet zvládlo i takhle malinkaté dítě.

Můžu říct, že treking v mém oblíbeném kaňonu jsem si vyzkoušela hned v několika podobách – bezdětná, těhotná (viz. foto výše) a nakonec i s několikatýdenním Matýskem.

Takže se vlastně moc nezměnilo od doby před dvěma čárkami na testu. Rozlítáno máme nadále. I do těch kaňonů. Jen ta argeeleh, k té už se asi nevrátím. 🙂

uprchlický tábor na severu Jordánska, jehož školu jsme mohli podpořit díky penězům z našeho projektu / v dobré společnosti jordánského krále a papeže, jsem si jistá, že jednou i naživo 🙂 / poslední výlet s mojí třídou na Mount Nebo, za námi je vyhlídka, odkud Mojžíš spatřil zemi zaslíbenou / foto z projektu – náš úkol byl vlastně jen někde čekat 🙂

V práci jsem si odučila pak už jen dva měsíce do konce školního roku, dala jsem nakonec výpověď, blízkost rodiny pro nás byla důležitější a já si chci užít pořádnou českou mateřskou.

Balíme domů. Od studentů dostávám na památku přívěšek s nápisem „Um Matyáš“ – maminka Matyáše. David se dodnes někdy přezdívá Abu Matta (táta Matyáše). V arabských zemích se takhle rodiče titulují běžně a často už ani své pravé jméno nepoužívají.

Doma

Z „campus baby“ se stalo úplně normální miminko, protože v Česku se po kočárku nikdo neotáčí, nikdo se do něj nenaklání, aby miminko opusinkoval, nikdo neříká „mashaallah“ (Bůh opatruj) a nikdo si nás tu nehýčká. Ale abych jen neremcala, za ty přístroje, co mi v ČR během prázdnin skenovaly těhotné břicho, za ty jsem ráda, fakt, přeci jen už nejsem nejmladší. Tahle vděčnost za fungující systém se však pořád ještě nevyrovná lásce k těm dírám v silnicích, po kterých se dostanete do úchvatných míst plných hřejivé lidskosti, kde se na vás usmívají pro změnu s díru mezi zubama a semknou vás srdečným a upřímným obětím jako svoje děti (i když mají těch vlastních už víc než dost).

Campus baby se vrací! Po 4 letech na návštěvě u mé sympatické gynekoložky a nechybí ani milé věnování do Matýskova památníčku.

Na jaře 2013 si obě babičky napsaly u Zdi nářků v Jeruzalémě a v Mléčné jeskyni v Betlémě přání na papírek, který se pak zastrčí do posvátné zdi. Co na papírku stálo jsme se dozvěděli o rok později. 🙂 Tak ono to asi vážně funguje. 🙂

Po prázdninách jde „campus baby“ už do školy!  Uteklo to…

Tak krásné prázdniny! 🙂

Lenka