Ramadán – kouzlo „hladovění“

Sedíme s kamarádkou v taxíku, jsme na cestě ke kolegyni, která nás pozvala na iftar  – první jídlo po dlouhém dni bez jídla a pití. Neměly bychom přijet pozdě, ideálně před západem slunce.  Jenže kolegyně bydlí na druhé straně města, na silnicích jako vždy dopravní špička a slunce už je hodně nízko. Určitě nestihneme přijet včas.

A najednou se to strhne. Muezzinovo svolávání k modlitbě, konec půstu pro tento den. Taxikář zastavuje na červenou, na jídlo si bude muset počkat, než nás doveze do cíle. Ale to už k autu přichází muž, taxikář okamžitě stahuje okénko a dostává datle a vodu. Muž na křižovatce takhle obdarovává všechny řidiče. Sláva, poslední kus naší cesty už nemusíme trpět výčitkami, že to s námi hladový taxikář musí tak natahovat. Čeká na nás ještě ale i kolegyně, a ta se nají až s námi. Takže napjatě postrkujeme alespoň očima auta před námi.

Konečně jsme na místě. Čekám, že ihned usedneme ke stolu, ale kolegyně je v klidu, vítá nás, není na ní vidět žádný přehnaný spěch. Když usedneme, dostáváme i my datle, kterými se přerušuje půst, a pak se můžeme pustit do jídla, kterému se říká iftar, nebo-li „snídaně“.

My známe slovo snídaně jen jako jídlo po ránu. Ale zamýšleli jste se někdy nad anglickým slovem „breakfast“? Breaking the fasting – přerušit půst. Slovo snídaně znamená v mnoha zemích přerušení doby, kdy nejíte – v běžném životě je to noc, při Ramadánu večerní hostina.

Nikdy jsem nezkoušela žádný delší půst, myslím takový, kdy nejíte celý den nebo déle. Vlastně malý půst držím téměř každý den – jím naposledy navečer a druhý den až během dopoledne, někdy dokonce až oběd. Prostě třeba 15 hodin bez jídla, až potom breakfast – tak jak to dělá určitě hodně lidí. Většinu času ale prospím, takže žádný zázrak. Zbytek dne však jím docela dost a ráda, takže nejíst celý den je pro mě děsivá představa. Proto jsem se také na „hladovějící“ muslimy během Ramadánu dívala zpočátku spíš soucitně.

Jenže pak jsem zjistila, že jim to snad vůbec nevadí! Chápete to? Oni se na to dokonce těší! Celý rok! Jako my na Vánoce! (Vánoce to na ulicích trošku připomíná, jsou nazdobené blikátkama minimálně jako u nás.)

Ramadán tedy není doba, při které se trpí hlady. Je to svátek, který je prožíván radostně. Lidé tráví hodně času spolu, pomáhají (například tím, že organizují společné večeře – tedy „snídaně“ pro chudé), a hlavně – během dne, kdy nejí, se věnují duchovní stránce života. Večerní společné jídlo je pak velká událost – každodenní hostina, která určitě není o přejídání.

Je těžké nejíst?

A to se pak večer fakt tak přejídáte? Ptám se schválně dost naivně své kamarádky. Jsme právě u ní v kuchyni, protože mi slíbila, že mě ještě před mým odjezdem naučí připravovat několik arabských jídel. Bylo to během Ramadánu a ještě k tomu přes den. Ona vařila, ale jíst nemohla. A můžeme se sejít, i když držíš půst? „No a?“ – Takhle nějak zněla její reakce. „Stejně vařím na večer.“ No dobře, a jak je to s tím přejídáním? „Tak poslyš, sama víš, že to ani nejde – jíst hodně, když celý den nejíš nic. Žaludek se stáhne, prostě to nepojme. Nejhorší jsou první dny, pak si zvykneš a je to den ode dne lepší. Ráno si pak přivstaneme a před východem slunce se znovu najíme.“

Jednou jsem v Německu měla ve třídě několik muslimů během Ramadánu. Moje lahev s vodou na stole je neiritovala, ba ani moje svačina. Jen jednou se mi svěřila dívčina z Turecka, že když je Ramadán v létě, tak to pak raději odjíždí do Turecka. Nedivím se jí. V létě se v Berlíně stmívá snad až po 10 hodině večer a noc je velmi krátká.

Despotická kontrola logiky

Ramadán je čas, kdy se celý měsíc zříkáte všeho, co vás odvrací od spirituálního bytí. A jídlo hraje v době odříkání největší roli. Proč to ale není třeba jen něco z jídelníčku? Proč se musí trávit celý den úplně bez jídla a pití? A ještě k tomu celý měsíc?

Mně osobně otevřel oči článek „A non-fast Ramadan“  psaný muslimem, který kvůli lékům musel pravidelně jíst a pít i během Ramadánu. Po devatenácti letech pravidelného postění najednou půst nedržel.

Autor, Jibril Hambel v něm uvádí, že si nikdy nevšiml velkých změn u svých studentů, když se postil s nimi. Teď však registroval pokles energie, zdáli se mu dokonce hloupější. Začal tedy nad půstem přemýšlet z více odborného hlediska.

Že k „hloupnutí“ musí bez přísunu živin do těla dojít, dává smysl nám všem. A je to navenek i ta méně atraktivní stránka půstu. Ta, kterou vidíme my, kteří se nepostíme. Proč tedy své tělo takhle trápit, když se u toho hloupne?

Pokud do svého těla přestanete doplňovat určité živiny, začne to mít vliv na váš mozek a tím i na vaše vnímání (viz. Hambelovi studenti). Všichni máme v mozku nastavený mechanismus, který zaručuje selektivní vnímání – slyšení, vidění toho co potřebujeme (a to je za normálních okolností dobře, jinak bychom se asi zbláznili. :-)).

To ale také (bohužel) znamená, že naším filtrem v hlavě neprojdou neméně důležité informace. V každodenním životě vítězí logika. Hlava pobírá to, co je potřeba udělat, pro víc není kapacita. Hambel to nazývá „despotická kontrola logiky“.

Během delšího půstu se tento mechanismus naruší. Náš rozum začne pospávat a ke slovu se začnou přihlašovat jiná centra. Najednou je v naší hlavě prostor pro spirituální vnímání světa. (Nepřirovnávejme to k požívání alkoholu a jiných drog. Těmi se manipulují všechna centra v těle. 🙂  – A nebo půst vyzkoušejte a pak porovnávejte.)

„If you value the spiritual resonance of your world, Ramadan is a sort of torturous joy – the remembrance of Ramadan where you sat on a rooftop an hour shy of iftar and the universe became a different place. That iftar moment takes you down to the physial world – the „normal“ world.“ Jibril Hambel

Bez jídla se tedy ocitnete na „jiné planetě“. Dostane vás tam půst, zpět na zem zase jídlo. Jednoduchý koncept, jak do svého života dostat trochu jiné světlo.

Život není jen starost o náš metabolismus

Zastánci zdravé výživy mají právo namítat, že to nemůže být zdravé – nejíst a nepít celý den! Půst jako takový (nejen ten během Ramadánu) je v oblasti zdravé výživy dost kontroverzní téma. Jenže život není jen starost o náš metabolismus. Tak jako otužilci lezou v zimě do zamrzlé řeky, se na jiném konci světa lidé dobrovolně zříkají jídla a pití. A všichni moc dobře ví (cítí), proč to dělají. (Možná bych měla podotknout, že ne každý muslim se postí. Hlavně lidé se zdravotními problémy nemusí. A existuje ještě několik dalších výjimek.)

Ramadan mubarak – přání šťastného Ramadánu – tohle si muslimové přejí mezi sebou. A já jim to přeji také! A vlastně jim i trochu závidím, protože ten pocit „pobytu na jiné planetě“ neznám. Můj muž, běžec, by teď řekl: to já znám z běhání, říká se tomu „runner´s high“… Tak jestli běháte, třeba alespoň trochu tušíte, jaký je to pocit, vypnout pilota v hlavě.

Lenka