Velikonoce v Jordánsku aneb „Jak to, že jsou v Jordánsku křesťané? Vždyť je to muslimská země!“

Slavili se mnou muslimové Velikonoce? A dají se Velikonoce přenést do hodiny němčiny pro převážně muslimské studenty? Článek o tom, že slavit tyto svátky v cizině není jen o barvení vajec, je to cesta k lepšímu porozumění.

Svoboda náboženství

V Jordánsku člověk hodně přehodnocuje. Třeba když navštíví v Ammánu jednu z nejdůležitějších mešit Jordánska: mešitu krále Abdully. A hned vedle ní uvidí vykukovat dvě kostelní věže… Počkat, muslimská země a kostely (ano, hned dva) tu stojí veřejně a ještě k tomu vedle mešity?

Blízký Východ je kolébkou křesťanství, takže křesťany by tu člověk čekat mohl. Přesto se mě lidé (často s podivem) ptali jak je to možné. Divili byste se, kolik lidí si myslí, že každý Arab je automaticky muslim. V Jordánsku toto celkem platí, křesťanů zde žije asi jen 5%, ale třeba v Libanonu jich je téměř 40%.

I když je procento křesťanů v Jordánsku velmi malé, svoboda náboženství se tu nosí velmi hrdě – proto ty kostely hned vedle mešity – a to myslím překvapí většinu cestovatelů. Tedy i mě. (Z harmonického opojení mě probral až románek mých dvou studentů ve třídě: on křesťan, ona muslimka. Stejná kultura i národnost, přesto nevhodná kombinace. Nucený rozchod, zlomená srdce…)

A protože svoboda náboženství s sebou nese i svobodu slavení příslušných svátků, jsou Velikonoce a Vánoce v Jordánsku respektovanými svátky.

Půlměsíc a kříž stojí v centru Ammánu vedle sebe

Velikonoce

Vzhledem k tomu, že Velikonoce v Jordánsku jsou především (a troufám si říct, že výhradně) křesťanské svátky, odpadá více méně vše, co je v Česku druhá větev Velikonoc, tedy „pohanské“ vítání jara ala pomlázka. Ale tak jako Santa Claus, i západní (a komerční) velikonoční zajíček „easter bunny“ (a hledání sladkostí od něj) dorazil mezi některé křesťany v Jordánsku.

Hlavní oslava je tedy v neděli (ne v pondělí! ;-)), ale slaví se už od neděle květné, tedy té předešlé. Jen později než u nás. A to z jednoduchého důvodu: Velikonoce se tam řídí podle pravoslavných svátků, tedy podle juliánského kalendáře. Jinak je tomu u Vánoc, ty se slaví jako u nás, tedy podle gregoriánského kalendáře. Jordánští křesťané se na tomto spravedlivém dělení dohodli. I když pravoslavní tvoří většinu tamních křesťanů, žijí tam i evangelíci a katolíci.

Velikonoce v mé třídě – tradice v zrcadle

Jakožto zástupce německé strany školy (německo-jordánské) jsem neděli velikonoční – která připadala na pracovní den (nedělí začíná pracovní týden)  – pravidelně pojala slavnostně. (Kdybych si však chtěla vzít volno, měla bych na to právo a nikdo by mi nebránil.)

Tak jako o Vánocích se mnou muslimští studenti zpívali koledy a hráli nadšeně Marii a Josefa ve vánoční hře, tak na Velikonoce jsme společně hodovali u prostřeného stolu, „lámali“ arabský chléb a řešili otázku ukřižování.

krásná mozaika v místě Ježíšova křtu – v Betanii u řeky Jordán

Dlouhé diskuze jsme na toto téma však nevedli. Proč?

• Muslimové uctívají Ježíše jakožto proroka (v Koránu je zmiňován hned několikrát), na jeho zmrtvýchvstání však nevěří. V jejich přesvědčení nemůže mít Bůh syna. Tečka.
• Diskutovat je těžké, když vám nemá kdo přijít na pomoc. Jediný křesťan v mé třídě se hlásil k marxismu. 🙂

Co tedy s tím, když se hlavní téma Velikonoc v hodině konverzace zdá moc kontroverzní? Odbýt to jen povrchním „jak se řekne německy Velikonoce“ a povídat si o barvení vajec? To by mi prošlo tak možná na základní škole.

Na mém celkem svobodném zaměstnání bylo výhodou, že jsem si obsah vyučovacích hodin mohla upravovat podle sebe. Když konverzace drhne, ladně přejdu do jiné debaty, aniž bych opustila hlavní téma. V našem případě můžu z Velikonoc udělat hodinu třeba o hodnotě tradic. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Jenže objasňování tradic může být stejně záludné jako debata o ukřižování.

V mezinárodním složení na sebe berou svátky jinou podobu. Jsou to momenty k zamyšlení nad tím, jak slavíme a proč v zrcadle oslav těch druhých. Už nejste jen tichý pozorovatel z té druhé strany. Život v jiné zemi najednou nabírá další rozměr. Slavení svých vlastních svátků v jiné kultuře a jejich předkládání ostatním je cesta k sobě a své kultuře. Na otázku, proč které zvyky děláme (a jako učitel víte, že tuto otázku určitě dostanete a musíte na ni umět odpovědět) najednou hledáte odpověď.

Předávání tradic jakožto uctívání našich předků? Fajn, ale do jaké míry dává smysl poukazovat na důležitost předávání tradic z generace na generaci, když jste v zemi, kde tradiční chování někdy sami kritizujete? Není pokrytecké ukazovat, jak lpíme na svých tradicích a zároveň si myslet, jak jsou některé jejich tradice zpátečnické? Tradice je tradice. Přísluší nám soudit, která je lepší a která horší?

V tradičních kulturách se přemýšlení o tradicích těžko vyhnete, pokud cestujete s otevřenou hlavou. Osobně musím říct, že jakkoliv mi na cestách některé tradice připadají opravdu až středověké (nemám teď na mysli jen Jordánsko), je z nich cítit alespoň upřímnost a autentičnost, s jakou k jejich dodržování přistupují.

Nemůžu si pomoct, ale křečovité dodržování některých tradic u nás, které často postrádá niterní vazbu, je jako návštěva skanzenu – krásný povrchní kýč, nemyslíte? A pak jsou tu ještě ty nové, ze západu převzaté tradice…

Možná by se mělo o tradicích víc mluvit a přemýšlet o nich nejen na cestách… A o to jsme se v mých hodinách pokoušeli. Výše zmíněné myšlenky stačilo „hodit do placu“ a studenti se sami pustili do „hádání“ mezi sebou, nakonec i v arabštině a to jsem pak ztratila veškerou svojí moc. Ale diskutovali o tradicích, a to mi stačilo. Nechala jsem je být a užívala si hodování, byl to přeci můj sváteční den. 🙂

křesťanské poutní místo Tell Mar Elias – pro klid a nádherné výhledy moje oblíbené (na stromě nevisí odpadky, ale modlitební stužky)

Velikonoce doma

jsem pojala spíš jako pozvánku k pohoštění muslimských přátel, ale i k setkání s těmi českými.

A o čem jsem diskutovala s nimi? Proč barvím vejce v cibuli naštěstí nikdo vědět nechtěl. 🙂 A ta pomlázka? No, jak bych ti to, kamaráde, vysvětlila… Vysvětlila, načež se kamarád v pondělí ráno objevil ve dveřích, i s „pomlázkou“. Muslimové berou oslavy jiných věřících vážně a protože Islám vybízí k radování se s nimi, přinesly s sebou některé moje jordánské Velikonoce i zajímavá překvapení v podobě muslima s pomlázkou.

velikonoční nálada v práci, kamarád s „pomlázkou“ a velikonoční hostina pro známé

Malý tahák do kapsy 

Jestli si přeji, abyste si vzali z téhle mé „přednášky“ alespoň něco, tak nejspíš tohle:

• Arab nerovná se muslim!
• Jordánsko je islámsky orientovaná země, ale žijí tam také křesťané (i když asi jen 5%).
• Svoboda náboženství je tam chráněna zákonem! (Jen tedy doplním, že sice můžete věřit v koho chcete, ale je dobré „věřit“. Nedoporučuji se prezentovat jako ateista při každém setkání na ulici.) Svoboda náboženství v praxi: V parlamentu jsou křesla rezervována i křesťanům (a ženám, hodí se zde podotknout), ve školách s křesťanskými žáky se děti učí o křesťanství a 25. prosinec je oficiální svátek (do práce nemusí ani muslimové).
• Blízký Východ je kolébkou křesťanství a ne všichni jeho obyvatelé konvertovali později k Islámu, který je o několik století mladší.

Video a zamyšlení na konec

Hlásit se hrdě k respektu a toleranci je v tomto koutě světa víc než důležité. S konservativními sousedy, jaké Jordánsko má, a našimi chabými znalostmi o tomto regionu (nebo spíše předsudky) je to navíc velmi přínosné.

Ale nic se nemá přehánět. Třeba, když se Jordánsko na harmonii v náboženství snaží nalákat i návštěvníky z křesťanského západu. V tomto jinak pěkném oficiálním videu (a v několika dalších, které jsem viděla) jsou křesťané v jasném popředí. Vše ostatní, co je určitě důležitější než návštěva papeže (ve videu hned několikrát) – například beduíni a jejich život – jde spíš stranou. Propaganda pro severoamerický trh, kde je život (obávaných) muslimů spíš potlačen. Tam kde mají šanci být viděni v lepším světle, jsou raději odstrčeni do kouta. Slovo islám nebo muslim ve videu neuslyšíte ani jednou! A když je řeč o jordánské legendární pohostinnosti, není bohužel divákovi prezentována tak, aby pochopil, že pohostinní jsou především beduíni, tedy muslimové. Velká škoda a ukázka, že se v porozumění muslimů jen těžko hýbeme z místa… Pokud vás to zajímá (a rozumíte anglicky), posuďte sami.

Ale nedávejme jim to za zlé. To, že se v Jordánsku muslimové a křesťané vzájemně tolerují a respektují, je důvod k hrdosti. Znám málo jiných zemí, kde to tak dobře funguje.

Veselé Velikonoce!

Lenka