S rodiči v Jordánsku

Pořád se teď někde píše o cestování s dětmi. Já vám dnes pro změnu napíšu o cestování s rodiči. 🙂
Přiblížím vám, jak dovolená s rodiči v Jordánsku může vypadat, když ji plánuje přerostlé dítě (bylo mi tehdy 36). Z několika zážitků z našich dvou společných cest pochopíte, že na dobrodružství není nikdy pozdě. 🙂

A jestli jste jako já neměli možnost zažít s rodiči dovolenou jako dítě a oni zase neměli možnost nikdy pořádně vycestovat, můžete to zkusit dohnat jako my.

“Víš, že už to bude 8 let, co jsme poprvé letěli do Jordánska? 22. března” Moje maminka má skvělého pamatováka na data. Ví i po těch letech na den přesně, kdy to bylo. Nejvíc mě však fascinuje, že ze zážitků této cesty žijí oba rodiče dodnes. Vzpomínají, sledují každý pořad o Jordánsku se slzou v oku, a já vím, že kdyby mohli, seberou se a vyrazí znovu.

Však zase vyrazíme, až to bude možné! A zase to bude stát zato!

Dostat rodiče do Jordánska nebylo vůbec jednoduché. Ne že by nechtěli, naopak, po překonání prvotních rozpaků (to když jsem jim oznámila, kam se chystám odstěhovat) a díky mému nadšenému vyprávění se dokonce těšili. Ale nikdy předtím nikam mimo okolní státy v Evropě necestovali a nikdy v životě neletěli! A i když rádi cestují a jejich zvídavost je téměř bezbřehá, rádius jejich výletů je v běžném životě většinou do 50km od domova a párkrát do roka si dopřejí delší dovolenou  – po ČR. 

V Jordánsku za mnou byli nakonec dokonce dvakrát. Protože tou dobou už se mnou v Jordánsku žil i můj nynější manžel David, nabídnul se, že je na jejich první cestě doprovodí. Anglicky rodiče neumí, takže jim pomůže i s případnými dorozumívacími problémy. Letěli totiž přes Tel Aviv a kontroly na tamních hranicích jsou vedeny formou velmi nepříjemného vyslýchání, a tak se jim velmi ulevilo, že tento krok nemusí absolvovat sami.  

Já jsem za nimi do Tel Avivu přijela z druhé strany a čekala na letišti. Když jsem je viděla vycházet z haly, s úsměvem od ucha k uchu po překonání prvního letu v životě, cítila jsem velkou hrdost. Nepřijeli sice sami, ale už jen to, že se na tuto cestu vydali, byl pro ně velký krok. 

Byl březen, doma v ČR ještě pořádná zima, ale v Tel Avivu už jaro. Moje maminka, milovnice přírody a velká zahradnice dodnes nezapomněla na vůni rozkvetlých keřů, která ji hned na letišti přímo praštila do nosu. Moji rodiče byli nadšeni od samého začátku.

Nikdy nezapomenu na tu jiskru v jejich očích po celou dobu našeho putování!

Cesta tedy začala velmi dobře a velmi pohodlně. David s sebou vzal na tuhle dovolenou s rodiči i svojí maminku a tak nás bylo akorát pět do auta, které jsme si půjčili.

(Auto jsme měli od speciální půjčovny ve východním Jeruzalémě, která auto pojistila i do Palestiny, takže jsme mohli do Betléma, Jericha a jiných koutů na palestinském území pohodlně autem, což s izraelskou značkou není vůbec možné.) 

V Jordánsku jsem pak už s rodiči byla většinu času sama a tak jsme se vešli do mého “Lupíka” (přezdívka mého VW Lupo) a projeli společně Jordánsko od severu na jih.

Když pak přijeli podruhé, letěli už sami s přestupem ve Vídni (přímá linka z Prahy ještě nebyla zavedena). Přiletěli hlavně přivítat na svět svého prvního vnoučka a starat se o něj v době, když jsem musela do práce. I tahle “dovolená” byla pro ně jakožto novopečené prarodiče a pro mě jakožto novopečenou maminku jedno velké dobrodružství! Matýskovi bylo tehdy pouhých 10 týdnů a mně právě skončila jordánská mateřská. Ale protože jsem měla velmi výhodné pracovní podmínky – učila jsem jen dopoledne, mohli jsme si společně užívat i cestování.

Pohodová dobrodružství s rodiči (a prarodiči)

Rodiče jsem v Jordánsku nešetřila! Když už tak už! Když už jsou poprvé tak daleko – hlavně kulturně – od domova, tak ať je to i pořádné dobrodružství!

Vynechám tu teď povídání o našem cestování po Izraeli a Palestině, i když by bylo neméně zajímavé. Chci vám raději vyprávět některé zážitky z Jordánska (jen vlastně zlomek toho, co jsme tam zažili) pro představu, jak taková rodinná dovolená na vlastní pěst může vypadat.

Špína a krása v Um Qais

Hranice jsme přejeli už po setmění. Na izraelské straně nás vysadil manžel z auta a my si s pomocí autobusu, který pendluje mezi přechody, odbyli rutinní výslech: “proč jste byli v Izraeli, kde a s kým, jak dlouho…”, zaplatili předraženou výstupní daň a zanedlouho stáli před jordánským celníkem, který jen kouknul na pas a se širokým úsměvem pronesl typické “Welcome to Jordan”. A byli jsme v Jordánsku! 

Mámo, táto, je sice tma, nic není vidět, jsme na silnici celkem odříznuté od veškeré civilizace, jen občas se ze tmy vynoří auto a oslní nás, na těle nás ještě malinko studí pot (protože adrenalin to je vždy, aby na hranici vše dobře dopadlo), ale VÍTEJTE! 

Státní hranice “Sheikh Hussein Bridge” nebo také „The Jordan River Crossing“ leží nedaleko naší první destinace – Um Qais. A já mám skvělý plán jak se tam dostat. U silnice za hranicí už totiž čeká jiné auto: moje! A u něj dva moji báječní kamarádi, kteří tam to moje auto dopravili. Mámo, táto, račte si nastoupit, kočár připraven! 

(Na této hranici dostanete potřebné vstupní vízum, ale pozor, hranice oproti letišti ve svátky a na noc zavírá! Auto si zde nepůjčíte, ale přímo u východu stojí taxi. Taxi jakožto běžný dopravní prostředek je bezpečné a není předražené. Ceny jsou od hranice do dané destinace pevně stanovené, což ulehčí smlouvání.)

Zmáčkneme se tedy do Lupíka a už ujíždíme z údolí do kopců, protože tam nahoře, tam čeká postel na dnešní noc. 

Hotel, tehdy jediný v tomto malém městečku, vypadal už na první pohled dost bídně. (Ne, booking.com nebyl. Ne, Tripadviser taky nebyl. Ne, nemohla jsem vědět, do čeho nebohé rodiče přivedu). Zkrátím to: proležená postel, prostěradlo už dlouho nikdo nepral… Voda? Teplá? Kde to jste, že čekáte takový luxus? Takhle nějak alespoň vypadal výraz recepčního, když jsem ho vylákala z jeho kamrlíku od televize, aby se šel na tu “krásu” podívat… zkrátím to ještě víc: maminčino nadšení, které měla v očích na letišti v Tel Avivu, a vlastně po celou dobu až do teď, vzalo za své. “Kam jsme se to dostali? Tady teda žiješ? To má být to, o čem jsi tak básnila?” Ne, nic z toho neřekla. Statečně se držela. A já věděla, že s tím musím něco udělat, protože jít spát nemytá moje maminka nešla nikdy v životě a takhle naše dovolená v mém druhém domově nemůže začít. A tak jsem zuby nehty burcovala, dokud voda opravdu nezačala v “koupelně” téct. 

Um Qais a jeho krása to však umí vynahradit! Druhý den jsme po opuštění hotelu rychle na vše zapomněli, úsměv byl zpět. Tohle místo patří v Jordánsku k mým nejoblíbenějším. Má neskutečnou atmosféru, pro kterou bylo známe již v antice. V březnu to tu mezi řeckořímskými ruinami navíc krásně kvete.

Výhodou těžkých začátků je, že laťka je nastavená nízko a pak už to může být jen lepší. 

A bylo? Posuďte sami.

Ztraceni v Irbidu 

Všem frajerům, co machrujou, jak brázdí svět a přitom mají po ruce navigaci, teď poradím, jak na pravý “old style roadtrip”. 🙂

Jak na to:

• Vyrazte do země, kde se nedomluvíte
• Vyrazte bez chytrého telefonu
• Vyrazte bez mapy
• Vyrazte do města, pro které mapa pomalu ani neexistuje
• Vyrazte do relativně velkého města
• Vyrazte v denní dobu, kdy je město nejvíce frekventované a na místo, kde je nejvíce lidí
• Vyrazte do jordánského Irbidu, do centra, na trh, v pátek odpoledne!

Infarkt? Ne, ten můj táta naštěstí nedostal. Hůř mu bylo, když jsem čerstvě po řidičáku v jeho autě “málem” vzala sloupek při couvání z garáže. Tehdy v Irbidu jsem vzala málem taky něco a on to na sedadle spolujezdce těžce nesl. Jenže zde platí, když máte mezi auty centimetr, máte zelenou a musíte jet! Motto zdejších řidičů je: Kdo tohle neprojede, je srab. A začnou na vás zezadu nedočkavě troubit, dokud nezatnete zuby a nejedete dál!

(Tahle situace může nastat jen ve větších městech, kterých je v Jordánsku pomálu. Většinou je jízda po zbytku země velmi pohodová. Článek „Za volantem v Jordánsku“ už mám taky připravený v šuplíku. Věřím, že usnadní cestování i těm, kteří váhají, jestli by cestování autem zvládli.)

Tak to bychom měli, auto i my jsme to ve zdraví přežili a jsme o další zkušenost bohatší. Včera v hotelu si to “užil” jeden rodič, dnes v autě druhý. Aby jim snad nebylo líto, že jeden má víc zážitků. 🙂

A jak jsme se tehdy bez navigace a mapy vymotali ven? Ptala jsem se tisíckrát, každý ukazoval jinam. Nakonec jeden milý pán naskočil do svého auta a vyvedl nás ven. Díky! Díky! Alf šukran!

Opakuji se, vím to, ale řeknu vám to zase: V Jordánsku vás nikdy nikdo nenechá ve štychu!

Argeeleh

“Ale mami, dej si! To přece musíš vyzkoušet, když už jsi tady, to je téměř morální povinnost!” Trvalo to, ale moje maminka, která NIKDY nekouřila, se NECHALA přemluvit a vyzkoušela vodní dýmku – arabsky “argeeleh”, která však s kouřením cigarety (a hašišem) nemá nic společného. 

V jídelním lístku je vždy seznam jídel, potom seznam nápojů a na konci seznam příchutí vodní dýmky. Pro nás tedy na začátku, protože my samozřejmě otevřeme arabský jídelní lístek zepředu a tím se dostaneme na jeho konec. Jo, exotika… 🙂 

Volíme “Double apple” –  mojí nejoblíbenější příchuť. Když jí ucítíte, tak jen těžko odoláte. Navíc v tom správném ambiente: v krásné arabské kavárně v srdci Ammánu. Kavárna nacpaná k prasknutí, atmosféra jak má být… Číšník přes tu chvíli přiskočí a dlouhými kleštěmi otočí nebo vymění uhlíky, profoukne pohárek s tabákem, podá vám zpět náustek na hadici a počká, až potáhnete z dýmky a řeknete (ukážete palcem), že je vše v pořádku. Dýmka nesmí chutnat spáleně. A už vůbec by neměl nahoře místo uhlíků z olivového dřeva hořet nějaký umělý podpalovač (fuj)… 

A už je tu zas ten úsměv od ucha k uchu. 🙂 Začíná to být jasné: i postarší cestovatelé potřebují vedle okukování památek i nějaké to dobrodružství – tedy něco nového, jiného, byť někdy dost za hranicí své komfortní zóny. Žádné klimatizované autobusy, obídky na míru v předem dohodnuté restauraci, přesný harmonogram. Ne, ne! I důchodci potřebují čas od času špinavý hotel, vodní dýmku a “jízdu smrti” (s dcerou za volantem) – ale nebudu předbíhat, ta je totiž teprve čeká…

Poprvé pod pořádným vodopádem, a ještě k tomu s teplou vodou! (v termálech Hammamat Main) Poprvé v kaňonu… Naše cesta byla samá poprvé 🙂

Mrtvé moře na divoko

U Mrtvého moře máte možnost luxusního koupání v hotelech nebo placených plážích, kde si můžete až dekadentně užívat. Stojí to ale dost peněz. Zaplatíte si sice za bazén a všechny ty serepetičky kolem, ale i za to, že pláž bude upravená – což ve výsledku znamená, že tam bude už jen málo z toho, co příroda vytvořila. Především tam bude to, co si člověk myslí, že tam příroda zamýšlela vytvořit. Hotelový komplex jsem vzali obloukem.

Když jsem psala, že jsem rodiče nešetřila, mohlo by se teď zdát, že jsem šetřila i na nich. Ale věřte, že právě v tomto případě byla volba koupání na divoké pláži to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat. V Mrtvém moři se moji rodiče koupali poprvé už na protějším břehu a musím konstatovat, že horší a nuznější pláž bys pohledal. Bylo to jako koupání v nějaké kaluži. (Abych tu nevzbudila mylný dojem, že Izraelci to neumí: taková pláž se najde i v Jordánsku a jmenuje se Amman Beach) Bohužel, i já jsem byla na této straně moře poprvé a nevěděla, kterou pláž si vybrat (určitě mají i lepší) a divoké koupání tam k mému údivu nebylo možné. K moři vás tam pustí jen na vybraných místech (alespoň tam, kudy jsme projížděli my). Ach jo… Ještě že tu máme jordánskou stranu. 

Ale proč jsme tedy nešli do těch luxusních míst? Protože tohle prostě není můj styl. A jsem dcerou svých rodičů, takže naštěstí ani jejich. Divokost přírody, navíc v tak neobyčejné krajině je pro nás daleko daleko přitažlivější, než koktejl u bazénu s dalšími turisty.

Tak jo: brzdíme na mém oblíbeném fleku, bereme z auta láhev vody na opláchnutí soli z těla po koupání, ručník a jdeme na to. Jsme tam sami. Zůstáváme až do západu slunce, bílé solné krystaly se barví do růžova…

Když nad Palestinou zapadá slunce, jsou vidět i věžičky Jeruzaléma.

V kempu tisíce a jedné noci

Prašná cesta nás dovedla do kempu v Malé Petře. Kemp se skrývá za rákosovou stěnou a musíme nejprve po umetené cestičce k velkému stanu s měkkým kobercem, kde na nás čeká čaj, až potom ke svému stanu. Útulné ubytování s postelí s chlupatou dekou (velmi teplou, i když se nezdá a je na první pohled nevkusně květovaná – vím to, měla jsem stejnou, zachránila mě před umrznutím v mém bytě v Ammánu). Maminka se vrací ze společných sprch a její výraz prozrazuje, že tenhle kemp právě prošel zkouškou. Revizor hlásí: Je tu čisto! Voda teče a teplá! 

Večer sedíme u ohně, po okolních skalách rozsetá světýlka. Klid a miliony hvězd. Zítra nás čeká Petra a tedy dlouhý trekking. (Projít si Petru znamená ujít i 15km!) Je potřeba být odpočatí.

Jsme sice daleko od Wadi Musa, městečka, kde je vstupní brána do skalního města. Ale v Malé Petře, blízko místa, kde odpočívali i karavany při svých cestách pouští, je nám tak nějak líp než ve městě v hotelu… 

Mám dojem, že rodiče jsou překvapeni. Nejen krásou kolem, ale i proto, že je najednou taková pohoda na mnou organizovaném výletě. 🙂 

Ale ne, pohoda je vlastně velká priorita mých cest. Jen se to nesmí zvrhnout do nudného polehávání na pláži nebo nějakého nerušeného popojíždění mezi památkami. To je dost jiný druh “pohody”, který fakt neumím zajistit.

Beuínská dobrota jménem Zarb se připravuje v zemi.

Na hrbu dromedára

“Nabízíme jízdu džípem po nejdůležitějších místech Wadi Rum a tři hodiny na dromedárovi!” Beduín s obchodním duchem vyslovuje “3 hodiny” s takovou důležitostí, jako by to byl velký nadstandard. Jenže já vím, že sedět tři hodiny na dromedárovi není žádný nadstandard, ale cesta k bolavému pozadí. Navíc, někde bloumat 3 hodiny, jen abychom si užili atrakci? Jó, putovat na hrbu, spát v poušti, to byla jiná, ale na tohle při této cestě už nemáme čas. 

Škoda, že jsem si vše nedomluvila předem, ale řešila tenhle zážitek v poušti na poslední chvíli. Teď tu stojím jako tuctový turista a řeším cenu a náplň tuctové nabídky. Ale co, nevadí, už se stalo… Když se mi ale snaží na hlavu uvázat šátek, trucovitě poodstupuju a svižně si ho vážu sama – já vám ukážu, strkat mě do jednoho pytle se zájezdem. 🙂 

Nikdy jsem po výletě na hřbetě dromedára neprahla. Přišlo mi to takový pouťový. Ale s rodiči si to dám! Přeci je v tom nenechám! A nakonec je to zážitek. Všichni řešíme nějaký problém – s pohodlím, nebo když nás zvíře neposlouchá, a nebo dokonce kousne. Vodič se snaží i trochu o šou, když tátu objímá a chce se s ním fotit. Ach ten turismus… Příště už zase jen po svých…

Houpeme se tedy na “korábech pouště” a po hodině nám to opravdu stačí. Stihli jsme sice i tu projížďku džípem, ale přesto jsem uvnitř celkem znechucená, protože vím, že návštěva Wadi Rum může vypadat i jinak. Sorry rodiče, příště to bude lepší. 

Beduíny mám ráda a vím, že všichni se snaží udělat pro své hosty to nejlepší. Proč tedy ta nespokojenost? Wadi Rum jsem s rodiči zažila poprvé jako turistka a dost mě tohle „odbavování“ rozhodilo. Chtěla jsem rodičům dopřát víc autentičnosti. Rodiče však byli spokojeni i tak, a to bylo nejdůležitější. 

Potápění s hejnem “nevychovanců”

To má snad v ruce bičík? Dívám se pozorně na učitele, který se prochází po pláži sem a tam a nevěřícně kroutím hlavou. Hlídá chlapeckou třídu, pěkně rozdivočelou, očividně si užívají moře asi po dost dlouhé době. Chlapcům je tak deset, a s kruhem v podobě velké kačeny vypadají dost komicky. (To že neumí plavat však komické není – kde by se to ale měli naučit, když sem přijeli z místa, kde jsou rádi, že mají vodu alespoň na umytí). 

Sedíme s mamkou na břehu a pozorujeme, jak se před námi předvádí. Když to začne být nepříjemné, prohodím něco málo arabsky a najednou se z nich vyklubou normální kluci. Dobré slovo skály láme…

“Jestli se mu tam něco stane” přemýšlí moje starostlivá maminka nahlas. Můj muž a můj táta jsou pod vodou a užívají si potápění mezi korály. My zatím čekáme. Jsme v kempu v Aqabě a spát budeme ve stanu! (Toalety? horší už to být nemůže…) Já vím, já vím, zasloužili by si hotel… ale je teplo a kde jinde můžete před usnutím naslouchat vlnobití? A potom to ráno, když otevřete stan… Hotelů ještě bude, ale příležitost spát v písku na pláži už ne. A protože tohle moji rodiče taky ještě nikdy v životě nezažili, chci jim to dopřát (no, i když jsou krásnější místa pro tento zážitek, než tahle pláž v kempu, ale jordánské pobřeží je bohužel moc malé).

Navíc, měla jsem v záloze “prášek na spaní”: pivo značky “Petra” má přes osm procent alkoholu a v Aqabě ho seženete v obchodech s názvem „Liquer Store“. Dát si ho večer před stanem a koukat na západ slunce nad Sinají je fajn. A dobře se potom spí. 🙂 

Alkohol bych v přítomnosti místních rozhodně nepila! Nejen, že je to zakázané, ale respektovat jiné mravy je výsadou každého cestovatele!

Potápění se nemusíte bát, jen musíte rozumět, co vám instruktor říká. Takže alespoň trochu anglicky, a nebo se potápět s někým, kdo vám instrukce přeloží. Do vody také jdete na vlastní nebezpečí. Můj táta to se svým lékařem nekonzultoval, ale neškodilo by se u něj alespoň před cestou informovat. 🙂 Ať je drahá polovička v klidu.

Kemp zel prázdnotou a večer jsme tu byli dokonce sami. Mohli jsme si tedy i na veřejnosti dát trošku něčeho na posilněnou.

S kojencem do neznáma

Na začátku jsem slíbila, že se podělím i o cestování s naším ani ne 2,5 měsíce starým synem. 

Takže: Kde všude to proplakal? Kde to prospal? 

Hodně mu například vadil vítr na hradě Šobak. To že vás v Jordánsku nenechají ve štychu se potvrdilo i tady, když se tam jeho pláč snažil utišit nějaký kolemjdoucí. (Aniž bychom o to žádali – i takto může vypadat pomoc: prostě vám ji vnutí). Zastavil nás, palcem mu udělal otisk na čele a něco mumlal… A Matýsek? Chvilku to vypadalo, že šamanský kousek zabral, ale po pár krocích to rozjel naplno. Naštěstí je na hradě dost zákoutí, takže jsem si měla kam nerušeně sednout do závětří, v klidu kojit a čekat, až si rodiče hrad prohlédnou. 

Tohle si pak ještě zopakoval v Malé Petře. Šaman však nikde žádný, škoda, byla jsem připravená dát mu druhou šanci… no a pak ještě taky u Mrtvého moře… Nebylo to vždy jednoduché cestování s miminkem, ale Maty je teď tak otrlý, že mám pocit, že mu to ranné tahání po všech čertech dalo do vínku pořádnou dávku imunity. 

Maty spal dobře do svých asi 4 měsíců, takže zatímco on spokojeně odpočíval v pokoji, my si v Daně užívali klidný večer na střeše hotelu při západu slunce.

Kojení na hradě – jen taková malá předzvěst toho, že budu pak kojit ještě na nejrůznějších místech světa. 🙂

Kupodivu náš malý cestovatel spokojeně spal po cestě z Malé Petry do údolí Wadi Araba. Je to nádherná cesta, ale abych se přiznala, její druhou polovinu jsem jela poprvé a nebyla si úplně jistá, jestli pohořím opravdu projedeme, když najednou skončil asfalt… Beduín po cestě tvrdil, že ano a že i s naším autem (tedy Lupíkem a ne žádným 4×4) a téhle informaci se nedalo nevěřit. Takže jsme jeli dál.

Cesta se zdála dost nekonečná a moje maminka se na zadním sedadle modlila celou dobu tohoto přejezdu. Myslím, že mi v duchu (možná i nahlas, už si to moc nepamatuju) nadávala, že chci zabít nejen je, ale i to nebohé dítě! Můj táta, duší dobrodruh, si naopak tuhle cestu do neznáma celkem užíval. Zatímco se jeho žena modlila strachy, fotil si nerušeně okolní krajinu. To víte, 40 let spolu, už ho jen tak něco nerozhodí… 🙂 

A nerozhodilo to ani Matyho. Plakal při prohlížení památek, ale divoká cesta hornatou krajinou ho ukolíbala ke spokojenému spánku. Třeba z něj bude taky dobrodruh, kdo ví? 🙂

Cesta nebyla dlouhá, ale v nejistotě se zdála docela nekonečná. Musela jsem si zpětně vyhledat, kudy jsme projížděli a jaké převýšení jsme překonali.

Přejezd pohoří byl fascinující, protože krajina se velmi měnila. Na poslední fotce to vypadá, že by mohla přes silnici přejít klidně i žirafa. Není divu, tento kout země kdysi patřil k Africe.

Kam příště?

Na naší společné dovolené byl zážitkem sám o sobě i fakt, že jsme společně cestovali vlastně poprvé. Myslím tím delší cesty, společných výletů bylo nespočet. 

Takže jestli i vy patříte do této kategorie, vězte, že není pozdě vyrazit někam s rodiči – i když jste už dávno přerostlé dítě. 🙂 Navíc, pokud jste tuto možnost neměli jako malí, je víc než třeba tento společný zážitek dohnat. 🙂 

Kafíčko na každém kroku – to rodičům velmi vyhovovalo. 🙂 Někdy jsme si ho i sami uvařili na ohni, když se junior potřeboval protáhnout. Na pikniku jsme pak hledali zkameněliny, kterých je po celém Jordánsku k nalezení spousta. Na fotkách jsou i další „highlights“ Jordánska: řeka Jordán (ta hnědá kaše) v místě Ježíšova křtu a hora Nebo (místo Mojžíšova posledního odpočinku)

V Jordánsku jsme projeli spoustu míst! Všechna ta nejnavštěvovanější  – Petru a Džeraš (o těch bude samostatný článek), ale i ta méně známá. Přesto jsme zdaleka nestihli všechna! Těším se tedy na příště! Rodiče budou o něco starší, ale to nám nebrání v dalších pohodových dobrodružstvích. Jako první si dáme další část Jordánské stezky, která se na severu částečně překrývá s takzvanou Abrahámovou stezkou. Půjdeme tedy ve stopách starých proroků a to hned ve třech generacích. 🙂 Ten, který tehdy tak brečel při našich cestách, povyrostl do věku, kdy už ujde i 20km za den, takže s ním můžeme počítat. Ten mladší nám bude s mužem dělat “supporting crew”. 

První část Jordánské stezky máme úspěšně za sebou i s malými dětmi a oslíkem. Jinak než po etapách to zatím nejde, ale zase si to můžeme užít i s dalšími nadšenci. 🙂  

Abyste si i vy mohli užít podobná pohodová dobrodružství, sepisuju své nejoblíbenější výlety do knihy, kterou bych sem ráda dala co nevidět ke stažení. Nenajdete v ní návod, jak se ztratit. 🙂 Naopak, všechna místa budou přesně označená a nebudou chybět nejkrásnější pláže Mrtvého moře, kaňony, “scenic routes”, prastaré stezky a zajímavá historická místa Jordánska, ale i zákoutí Ammánu, kde jsem 4 roky bydlela. A samozřejmě jsem vybrala taková místa, kam se můžete vydat i s dětmi nebo s prarodiči. 🙂 Máte se na co těšit! A až se hranice otevřou, budete připraveni vyrazit!

Krásné jaro a ať už se konečně zase můžeme rozletět do světa!
Lenka